English
Hospodin bude stát po tvém boku, on sám tvé nohy před pastí ochrání! (Přísloví 3:26)
Chcete dostávat Slovo na den e-mailem? Přihlašte se zde.

Online Bible21

Přejít na:
Obsah:

Job

1

1V zemi Úc žil muž jménem Job. Ten muž byl bezúhonný a poctivý, bohabojný a prostý všeho zla.2Měl sedm synů a tři dcery,3jeho stáda čítala 7 000 ovcí, 3 000 velbloudů, 500 párů dobytka a 500 oslic a také služebnictva měl velmi mnoho. Mezi všemi východními národy mu nebylo rovného.
4Jeho synové, každý ve svůj den, pořádali ve svých domech hostiny a zvali také své tři sestry, ať přijdou jíst a pít s nimi.
Všiml sis mého služebníka?
5Jakmile dny těch hodů skončily, Job pro ně posílal, aby je posvětil. Od časného rána obětoval za každého z nich zápalné oběti, neboť si říkal: „Co když mé děti zhřešily a v duchu zlořečily Bohu.“ Tak to Job činíval pokaždé.
6Jednoho dne, když synové Boží přišli, aby předstoupili před Hospodina, přišel s nimi i satan.7„Odkud jdeš?“ zeptal se Hospodin satana.
„Toulal jsem se po zemi sem a tam,“ odpověděl mu satan.
8„A všiml sis mého služebníka Joba?“ řekl mu na to Hospodin. „Na zemi mu není rovného – ten muž je bezúhonný a poctivý, bohabojný a prostý všeho zla.“
9„Copak Job ctí Boha zadarmo?“ namítl satan Hospodinu.10„Copak jsi kolem něj, kolem jeho domu a kolem všeho, co má, nepostavil hradbu ze všech stran? Všemu, co dělá, žehnáš a jeho stáda se množí po kraji.11Zkus ale vztáhnout ruku a sáhnout mu na všechno, co má – uvidíš, že ti pak bude do očí zlořečit!“
12„Tak dobrá,“ řekl Hospodin satanovi. „Všechno, co má, ať je ve tvé moci. Jeho samotného se ale nedotkneš!“
A s tím satan od Hospodina odešel.
13Jednoho dne, když Jobovi synové a dcery jedli a popíjeli víno v domě svého prvorozeného bratra,14dorazil k Jobovi posel: „Orali jsme s dobytkem a vedle se pásly oslice,“ řekl,15„když vtom nás přepadli Sabejci, zvířata ukradli a mládence pobili mečem. Unikl jsem jenom já, abych ti to pověděl!“
16Ještě to ani nedořekl, když dorazil další: „Boží blesk udeřil z nebe, zasáhl ovce i mládence a všichni shořeli. Unikl jsem jenom já, abych ti to pověděl!“
17Ještě to ani nedořekl, když dorazil další: „Chaldejci se ve třech tlupách vrhli na velbloudy, ukradli je a mládence pobili mečem. Unikl jsem jenom já, abych ti to pověděl!“
18Ještě to ani nedořekl, když dorazil další: „Tví synové a dcery právě jedli a popíjeli víno v domě svého prvorozeného bratra,19když vtom se od pouště přihnal mohutný vichr a udeřil na ten dům ze všech stran, takže se na ně zřítil. Tvé děti jsou mrtvé. Unikl jsem jenom já, abych ti to pověděl!“
20Nato Job vstal, roztrhl svůj plášť a oholil si hlavu. Potom padl na zem a klaněl se:
21„Nahý jsem vyšel z lůna své matky,
nahý se k ní zas navrátím.
Hospodin dal, Hospodin vzal.
Ať je požehnáno jméno Hospodin!“
22V tom ve všem Job nezhřešil a neobvinil Boha z ničeho špatného.

2

Zlořeč Bohu a zemři!
1Jednoho dne, když synové Boží přišli, aby předstoupili před Hospodina, přišel s nimi i satan, aby předstoupil před Hospodina.2„Odkud jdeš?“ zeptal se Hospodin satana.
„Toulal jsem se po zemi sem a tam,“ odpověděl mu satan.
3„A všiml sis mého služebníka Joba?“ řekl mu na to Hospodin. „Na zemi mu není rovného – ten muž je bezúhonný a poctivý, bohabojný a prostý všeho zla. Až dosud vytrval ve své bezúhonnosti, ačkoli jsi mě podnítil, abych ho bezdůvodně trápil.“
4„Kůži za kůži! Za svůj život člověk dá vše, co má,“ namítl satan Hospodinu.5„Zkus ale vztáhnout ruku a sáhnout mu na tělo a kosti – uvidíš, že ti pak bude do očí zlořečit!“
6„Tak dobrá,“ řekl Hospodin satanovi. „Ať je ve tvé moci. Musíš ho ale nechat naživu.“
7S tím satan od Hospodina odešel a ranil Joba od hlavy až k patě hroznými vředy.
8Job seděl v popelu a škrábal se střepem.9„Ještě se držíš té své bezúhonnosti?“ řekla mu manželka. „Zlořeč Bohu a zemři!“
10„Mluvíš jako nějaká hloupá ženská,“ odpověděl jí. „Budeme snad od Boha přijímat jen dobré, a zlé ne?“
V tom ve všem Job ani jediným slovem nezhřešil.
11Když o všem tom zlém, co Joba potkalo, uslyšeli jeho tři přátelé, vypravili se každý ze svého kraje: Elifaz z Temanu, Bildad ze Šuchu a Sofar z Naámy. Shodli se, že ho společně půjdou navštívit, aby ho politovali a potěšili.12Uviděli ho už zdálky a byl k nepoznání. Dali se do hlasitého pláče, roztrhli své pláště a sypali si na hlavu prach, až létal k obloze.13Sedm dní a sedm nocí s ním proseděli na zemi, a když viděli tu nesmírnou bolest, nikdo mu neřekl ani jediné slovo.

3

Proč jsem nezemřel
1Nakonec Job otevřel ústa a proklínal den, kdy se narodil.2Job tehdy řekl:
3„Zhynout měl den, kdy jsem se narodil,
i noc, kdy řekli: Chlapce jsme počali!
4Kéž by se zatměl onen den,
Bůh na nebi kéž by se po něm nesháněl,
kéž vůbec nezačal s úsvitem!
5Kéž by ho pohltila černá tma,
mračno kéž by ho bylo přikrylo,
zatmění kéž by ho přemohlo!
6I tu noc měla zachvátit temnota,
aby se do roku nemohla počítat,
do počtu měsíců aby nevešla!
7Ach ta noc – kéž byla neplodná,
radostný výkřik poznat neměla!
8Zaklínači dnů ji měli proklínat,
ti, kdo jsou připraveni dráždit leviatana.
9Kéž tehdy zhasla její Jitřenka,
nadarmo kéž by na světlo čekala,
paprsky úsvitu vidět neměla!
10Své lůno přede mnou měla uzavřít,
mé oči ušetřit všeho trápení.
11Proč jsem už v lůnu nezhynul?
Proč jsem nezemřel při porodu?
12Proč tu byl klín, jenž mě přitulil?
Proč prsy, z nichž jsem pil?
13Byl bych teď ležel a mlčel bych,
odpočíval bych v pokoji
14společně s králi a velmoži,
jejichž stavby jsou už troskami,
15anebo s velmoži, kteří oplývali zlatem,
kteří si příbytky naplnili stříbrem!
16Proč jsem jak potrat nebyl zahrabán,
jako nemluvně, jež světlo nevídá?
17Tam už ničemové nikoho netrápí,
tam si odpočinou všichni zdeptaní.
18Také i vězni tam najdou úlevu,
neuslyší tam už pokřik biřiců.
19Malí i velcí jsou tam vedle sebe,
otrok je bez pána, na svobodě.
20K čemu je dáno světlo ubohým
a život zatrpklým;
21těm, kteří na smrt marně čekají,
ač ji hledají víc než poklady;
22těm, kteří jásají radostí,
jakmile hrobu dosáhli?
23K čemu je to člověku, jenž cestu nevidí
a jehož Bůh ze všech stran obklíčil?
24Mým denním chlebem je teď jen sténání,
můj nářek proudí jako potoky.
25Stalo se mi to, čeho jsem se bál,
potkalo mě to, z čeho jsem měl strach!
26Nemám pokoj, nemám klid,
nemám odpočinutí. Přišlo trápení.“

4

Teď došlo na tebe
1Elifaz Temanský mu na to řekl:
2„Sneseš, když na tebe někdo promluví?
Je těžké neříci vůbec nic.
3Sám přece dovedls mnohé poučit,
pokleslým rukám jsi uměl dodat sil.
4Tvá slova klopýtajícího zvedala,
posiloval jsi podlomená kolena.
5Teď došlo na tebe – a neseš to těžce;
tebe to zasáhlo, a děsíš se.
6Už není ti oporou zbožnost tvá?
Tvá bezúhonnost už ti naději nedává?
7Zhynul snad někdy nevinný? Vzpomeň si!
Kde byli vyhlazeni poctiví?
8Ti, kdo ořou zlo, pokud vím,
ti, kdo rozsévají trápení, je sklízejí.
9Dechem Božím zahynou,
závanem jeho hněvu se rozplynou.
10Lev umí řvát a šelma zavrčí,
i lví tesáky se ale vylomí.
11Bez kořisti pojde i silný lev,
smečka lvíčat se rozprchne.
12Dostalo se mi tajné sdělení,
ušima jsem jen šepot pochytil.
13Nočními vidinami byl jsem rozrušen,
když lidi zmáhá těžký sen.
14Strach mě přepadl, začal jsem se třást,
do morku kostí děs mnou pronikal.
15Duch se mi tehdy mihnul před tváří,
chlupy na těle se mi zježily.
16Zastavil se, podobu ale nešlo rozeznat,
jen zjev jakýsi před mýma očima,
pak šepot, když zaslechl jsem hlas:
17‚Copak je smrtelník v právu před Bohem?
Je člověk čistý před svým Stvořitelem?
18Ani na své služebníky se Bůh nespoléhá,
dokonce i na andělích najde kaz.
19Co potom s těmi, kdo žijí v domech hliněných,
jež mají v prachu základy?
Rozmáčknout je lze snáze než mola,
20drceni bývají od rána do večera.
Bez povšimnutí navždy zahynou,
21lano jejich stanu bude strženo,
zemřou a moudří nebudou!‘

5

1Jen křič – kdo ti však odpoví?
Ke komu z andělů se chceš obrátit?
2Hlupáka zahubí rozhořčení,
omezenec umře závistí.
3Viděl jsem hlupáka zapustit kořeny,
jeho dům ale náhle stihlo prokletí:
4Jeho děti nepoznají žádné bezpečí,
bez obhájce budou na soudu zdeptáni.
5Jeho sklizeň mu spolkne hladový,
i zprostřed trní ji uchvátí,
jeho bohatství zhltnou žízniví.
6Zlo totiž jen tak z prachu nevzchází,
trápení ze země samo nepučí –
7to přece člověk plodí trápení,
tak jako jiskry vzhůru létají.
8Já bych se raději k Bohu obrátil,
jemu bych předložil svou při.
9On koná věci veliké a tajemné,
jeho zázraky jsou nesčetné.
10Sesílá deště na zemi,
potoky pouští po kraji.
11Ponížené staví na místech vysokých,
truchlícím dává bezpečí.
12Hatí úmysly prohnaných,
aby neuspěli se svou chytrostí.
13On chytá chytráky v jejich vychytralosti,
záměry zvrácených on podvrací.
14Uprostřed dne tma je zachvátí,
v poledne budou tápat jako za noci.
15Před mečem jejich úst chudé zachrání,
zachrání je z jejich mocného sevření.
16Chudák má věru naději,
že bude umlčeno násilí.
17‚Jak blaze je člověku, jehož kárá Bůh!
Trestu Všemohoucího se nezpěčuj!‘
18‚On udeří, však také ošetří,
zraní, svou rukou však uzdraví.‘
19Vysvobodí tě ze šesti soužení,
ani posedmé nestihne tě neštěstí.
20V hladomoru zachrání tě před smrtí
a z moci meče za války.
21Před bičem jazyka budeš skryt,
nebudeš se bát, když zhouba přichází.
22Zhoubě i hladu se budeš smát,
ani z divé zvěře nebudeš mít strach.
23Budeš mít smlouvu i s kamením na poli,
i divá zvěř se s tebou bude přátelit.
24Ve svém příbytku poznáš, co je klid,
přehlédneš své statky – nebude chybět nic.
25Poznáš, co je to mít mnohé potomky:
Tvých ratolestí bude jak trávy na zemi.
26Ke hrobu dojdeš plný sil
jako při sklizni snop obilí.
27Na to jsme přišli a tak to je.
Vyslechni to a pouč se!“

6

Kéž by mě Bůh zahubil
1Job na to řekl:
2„Kéž by se má muka dala zvážit,
na váhy kéž by se vešla bída má!
3Byla by těžší, než je písek v moři –
to proto slovy se téměř zalykám.
4Šípy Všemohoucího se do mě zabodly,
jejich jed se mi vpíjí do ducha,
Boží hrůzy mě obkličují ze všech stran.
5Hýká snad osel, když má dost trávy?
Bučí snad vůl, když má krmení?
6Copak se jí mdlé jídlo bez soli?
Copak má nějakou chuť sliz?
7Tyto věci se mi z duše protiví,
z takového jídla je mi k zvracení!
8Kéž by se mé přání konečně splnilo,
kéž by Bůh naplnil mou naději –
9že by mě Bůh ráčil rozmáčknout,
mávnutím ruky mě zahubit.
10Pak by mi mohlo sloužit k útěše,
i když se svíjím v krutých bolestech,
že slovům Svatého jsem se nevzepřel.
11Copak mám sílu, abych to vydržel?
Copak mě ještě něco čeká v životě?
12Copak je má síla z kamene?
Copak je mé tělo bronzové?
13Copak si mohu nějak pomoci?
Teď, když mě úspěch opustil?
14Kdo není oddaný svému příteli,
úctu k Všemohoucímu opouští.
15Mí bratři jsou však zrádní jako bystřiny,
jak řečiště, jež brzy vymizí.
16Když taje led a sníh,
kalným proudem se rozvodní,
17v době sucha se však vytratí,
v horku se vypaří a jsou pryč.
18Jejich cesty se klikatí,
míří do pustin, kde zmírají.
19Karavany z Temy je hledají,
výpravy ze Sáby v ně doufají,
20jejich důvěra je ale zamrzí –
když k nim dorazí, čeká je zklamání.
21Právě tak k ničemu jste teď vy:
Vidíte hrůzu a jste zděšeni.
22Řekl jsem snad: ‚Dejte mi něco,‘
nebo: ‚Vyplaťte mě ze svého‘?
23‚Vysvoboďte mě od nepřítele,‘
nebo: ‚Od tyranů mě zachraňte‘?
24Poučte mě, a zmlknu hned,
v čem jsem pochybil, mi ukažte.
25Jak mohou zraňovat slova upřímná!
Co vaše důkazy mohou dokázat?
26To, co jsem řekl, mi chcete vytýkat?
Copak jen do větru mluví ubožák?
27Vy byste ale i o sirotka losovali,
vlastního přítele byste prodali!
28Pohleďte na mě, prosím vás –
copak bych vám do očí lhal?
29Přestaňte! Nepáchejte křivdu!
Přestaňte! Jsem přece v právu!
30Copak jsem řekl něco špatného?
Copak nepoznám, co by mě zničilo?

7

1Nemá člověk na zemi jen samou robotu?
Den za dnem jak nádeník žije tu.
2Jak otrok touží po stínu,
jak nádeník čeká odměnu.
3I mně byly dány měsíce prázdnoty,
přiděleny mi byly noci trápení.
4Když uléhám, říkám si: ‚Kdy budu moci vstát?‘
A noc se táhne a já se převaluji sem a tam až do rána.
5Tělo mám červy a strupy pokryté,
rány na kůži mám zhnisané.
6Jak tkalcovský člunek utekly mé dny
a bez naděje skončily.
7Pamatuj, Bože, můj život je pouhý vzdech,
mé oči už nikdy štěstí nespatří.
8Nezahlédne mě oko, které mě vidí teď,
rozhlédneš se po mně, a nebudu tu víc.
9Jako míjejí mraky a ztrácí se,
kdo klesne do hrobu, ten více nevyjde.
10Domů se už nikdy nevrátí,
nikdy se neukáže ve svém obydlí.
11Proto už déle nemohu mlčet,
v soužení ducha musím promluvit,
své hořké duši musím ulevit.
12Jsem snad moře, jsem snad drak,
abys nade mnou stavěl stráž?
13Myslím si: ‚Na lůžku se mi uleví,
spánek ulehčí mému trápení.‘
14Tehdy mě ale strašíš sny,
tehdy mě děsíš skrze vidění,
15že bych se raději oběsil –
radši bych zemřel, než takhle živořil!
16Mám toho dost. Nebudu přece žít navěky!
Nech mě být. Jen pouhá pára jsou mé dny!
17Co je člověk, že se ti zdá tak významný
a že ti tolik leží na srdci?
18Od samého rána se o něj zajímáš,
každičkou chvíli ho chceš sledovat.
19Kdy už ode mě odvrátíš svůj zrak?
Ani slinu mě polknout nenecháš?
20Když zhřeším, co ti to udělá,
ty Strážce člověka?!
Proč sis mě vybral za svůj terč?
Jsem ti snad břemenem?
21Proč neodpustíš můj hřích,
proč mě mé viny nezbavíš?
Brzy už ulehnu do prachu;
budeš mě hledat, a už tu nebudu!“

8

Hledej Boha
1Bildad Šuchský mu na to řekl:
2„Jak dlouho budeš takhle mluvit?
Tvé řeči jsou podobné vichřici!
3Copak Bůh spravedlnost poruší?
Copak Všemohoucí právo převrací?
4Pokud tvé děti proti němu zhřešily,
vydal je moci jejich vin.
5Budeš-li ale pilně hledat Boha
a Všemohoucího prosit o milost,
6budeš-li čistý a poctivý,
hned zase začne nad tebou bdít,
rozkvět tvých statků znovu obnoví.
7Tvé počátky budou nicotné
oproti hojnosti, jež čeká tě.
8Předchozích pokolení zeptej se,
na jejich otce dej.
9My jsme jen včerejší, nevíme nic,
naše dny na zemi jsou pouhý stín.
10Oni však poučí tě, oni ti povědí,
z hloubi svého srdce ti toto vyjeví:
11Roste papyrus, kde nejsou bažiny?
Daří se rákosí bez vody?
12Ještě se zelená, není posekán,
rychleji než tráva však náhle usychá.
13Tak se povede těm, kdo na Boha nemyslí,
takto se vytratí doufání bezbožných.
14Chatrnou mají naději,
na pavučinu se spolehli.
15Opřít se o ni znamená pád,
kdo se jí drží, ten nezůstane stát.
16Jiný však bují na slunci,
po celé zahradě rozpíná výhonky,
17kořeny vplétá mezi kameny,
drží se skalnatého podloží.
18Když je pak ze svého místa vytržen
a to místo řekne: ‚Neznám tě,‘
19vida ho – jemu se šťastně povede,
vždyť jinde z prachu vykvete.
20Bůh se bezúhonných nezříká,
nepodpoří však ruku bídáka.
21Tvá ústa smíchem nakonec naplní,
písničku vloží na tvé rty.
22Tví nepřátelé však budou mít plášť z ostudy,
ze stanu ničemů nezbude vůbec nic.“

9

Jak bych se obhájil?
1Job na to řekl:
2„Vím, je to tak, jistě máš pravdu.
Může snad člověk být před Bohem v právu?
3Kdyby s ním někdo snad chtěl jít k soudu,
z tisíce otázek by nezodpověděl jednu.
4Má hlubokou moudrost a nesmírnou sílu –
uspěl snad někdy, kdo stanul proti němu?
5On hory přenáší, než se kdo naděje,
poráží je, když hněvá se.
6I zemí z místa pohnout dokáže,
tak že se třesou její pilíře.
7Řekne slunci, a nevyjde,
svou pečetí hvězdy zakryje.
8On sám roztahuje nebesa,
přes moře kráčí po vlnách.
9Učinil Oriona i Velký vůz,
Plejády i souhvězdí na jihu.
10On koná věci veliké a tajemné,
jeho zázraky jsou nesčetné.
11Když projde kolem, já ho nespatřím,
půjde dál, i když to netuším.
12Když něco vezme, kdo mu zabrání?
Kdopak mu řekne: ‚Co to provádíš?‘
13Svůj hněv Bůh omezovat nijak nehodlá –
před ním se musí sklonit i pomocníci netvora!
14Jak bych se tedy já před ním obhájil?
Jak najdu slova, abych ho obvinil?
15Neobhájím se, i když jsem nevinný,
u svého Soudce bych musel o milost žadonit.
16I kdyby se dostavil, když ho předvolám,
nevěřím, že by mi vůbec naslouchal.
17Rozdrtil by mě vichřicí,
pro nic za nic by mé rány rozmnožil.
18Nenechal by mě ani nadechnout,
nasytil by mě samou útrapou.
19Přemoci ho? Hle – je nejsilnější!
Jít s ním na soud? Kdo ho předvolá?
20I kdybych byl nevinný, má ústa mě odsoudí;
i kdybych byl bezúhonný, řekne, že jsem zvrácený.
21Jsem bezúhonný, co ale na tom záleží –
už se mi nechce žít!
22Všechno je jedno, proto řekl jsem:
On hubí bezúhonného spolu s bídákem!
23Když zhoubná rána náhle dopadne,
zoufalství nevinných on se zasměje.
24Když země padne do rukou bídáka,
zrak jejích soudců on sám zakrývá –
a když ne on, kdo pak?
25Rychleji než běžec utekly mé dny,
šťastné nebyly, teď jsou pryč.
26Jak rákosové čluny kolem propluly,
jak orel řítící se za svou kořistí.
27Mohl bych říci: ‚Přestanu s nářkem,
zarmoucenou tvář nahradím úsměvem!‘
28Jenže se děsím všech svých trápení –
neosvobodíš mě, to dobře vím.
29Jsem předem odsouzen –
proč bych se snažil zbytečně?
30I kdybych se ve sněhu vykoupal,
i kdybych si dlaně louhoval,
31stejně mne shodíš do žumpy,
že i svému plášti budu odporný.
32On není člověk jako já, abych se mu postavil,
abychom společně k soudu šli.
33Kéž by mezi nás vstoupil prostředník,
který by na nás oba ruku položil!
34Ten by snad jeho hůl ode mě odvrátil,
abych nebyl zastrašen jeho hrůzami.
35To bych pak promluvil a neměl bych z něj strach,
se mnou to ale není tak!

10

1Už se mi hnusí žít,
proto teď svému nářku povolím,
z hořkosti duše promluvím.
2Neodsuzuj mě předem – tak Boha oslovím –
z čeho mě obviňuješ, prozraď mi.
3Dělá ti dobře, že mě sužuješ?
Proč pohrdáš vlastnoručním výtvorem
a záměry ničemů vítáš s úsměvem?
4Copak máš oči tělesné?
Pohledem smrtelníka díváš se?
5Copak jsou tvé dny lidským podobné,
připomínají tvé roky lidský věk,
6že na mně hledáš nějaký přestupek
a po mém hříchu pídíš se?
7Víš přece, že jsem nevinen
a že mě z tvé ruky nikdo nevyrve!
8Tvé ruce mne hnětly a tvořily –
teď ses obrátil a chceš mě zahubit?
9Vzpomeň si, že jsi mne z hlíny vytvořil –
to mě chceš znovu na prach obrátit?
10Což jsi mě kdysi jak mléko nenalil,
nenechal jsi mě zhoustnout jako sýr?
11Kůží a masem jsi mě přioděl,
kostmi a šlachami spojils mě.
12Z lásky jsi mě obdaroval životem,
tvá péče střežila můj každý dech.
13Toto však v srdci skrýval jsi,
teď už jsem poznal tvé úmysly:
14Abys mě hlídal, zda nezhřeším,
abys mi neodpustil žádné přestupky.
15Pokud jsem vinen, běda mi,
nezvednu ale hlavu, i když jsem nevinný;
přesycen jsem hanbou, zpitý trápením.
16Kdybych se narovnal, budeš mě honit jako lev,
svou úžasnou sílu na mě znovu prokážeš.
17Postavíš další svědky proti mně,
tvůj hněv proti mně se ještě rozmůže,
tvá vojska mě zas a znovu vezmou útokem.
18Proč jsi mě vůbec z lůna vyváděl?
Kéž bych byl zhynul, než mě kdo uviděl!
19Jako bych nikdy nebyl, tak bych na tom byl,
z klína do hrobu by mě přenesli.
20Copak mi nezbývá už jen pár dnů?
Nech mě být, ať pookřeji aspoň na chvilku,
21dříve než bez návratu odejdu
do země příšeří a stínu,
22do země černé jako tma,
kde vládne stín a není řád,
kde i sám rozbřesk je temnota.“

11

Naprav své srdce
1Sofar Naámský mu na to řekl:
2„Má ta spousta slov zůstat bez odpovědi?
Má se dát za pravdu mluvkovi?
3Myslíš, že svým tlacháním všechny umlčíš?
Že nikdo neztrestá tvé rouhání?
4Říkal jsi Bohu: ‚Mé přesvědčení je ryzí,
jsem před tebou zcela bez vady.‘
5Ach, kéž by tak Bůh promluvil,
kéž by se s tebou dal do rozpravy!
6Kéž by ti prozradil taje moudrosti,
potřebuješ totiž dvojnásob chápání:
Věz, že Bůh tě trestá míň, než bys zasloužil!
7Můžeš postihnout Boží hlubiny?
Meze Všemohoucího pochopit?
8Vyšší jsou nad nebe – jak si poradíš?
Hlubší než podsvětí – co ty o tom víš?
9Delší než země,
širší než moře!
10Když on zasáhne, když uvězní,
když svolá soud, kdo mu zabrání?
11Podvodníky zná a vidí zlo,
jak by mu mohlo uniknout?
12‚Rozum dostane hlava dubová,
až divoká oslice zplodí člověka!‘
13Když ale napravíš své srdce
a k Bohu vzepneš dlaně,
14zlo ze svých rukou když daleko odhodíš
a nestrpíš ve svém stanu bezpráví,
15tehdy tvář pozvedneš bez vady,
budeš stát neochvějně, bez vší obavy.
16Tehdy zapomeneš na své trápení,
jak voda odplyne z tvé paměti.
17Tvůj život jak poledne se rozzáří,
i tma se promění v svítání.
18Buď klidný, vždyť je tu naděje –
rozhlédneš se kolem a v klidu ulehneš.
19Budeš spát a nikdo nevyruší tě,
o tvou přízeň se budou mnozí ucházet.
20Oči ničemů se ale vysílí,
jejich útočiště se vytratí;
zbude jim naděje, že duši vypustí.“

12

Chci mluvit se Všemohoucím
1Job na to řekl:
2„Opravdu, vy jste ti praví
a moudrost vymře s vámi!
3I já však mám rozum tak jako vy
a nejsem v ničem za vámi,
to přece každý ví.
4Jsem ale k smíchu i svému příteli:
‚On volá k Bohu, ať mu prý odpoví!‘
Jsem k smíchu: ‚Hle, spravedlivý a poctivý!‘
5Spokojený člověk pohrdá neštěstím:
‚Kopanec tomu, kdo se potácí!‘
6Stany nájezdníků naplňuje klid,
ti, kdo popouzejí Boha, jsou v bezpečí,
jako by Boha v ruce drželi.
7Jen se ptej dobytka, ať tě poučí,
ptáci na nebi ti to povědí;
8anebo promluv se zemí, ať tě poučí,
ryby v moři ti to prozradí:
9Neví snad jeden každý z nich,
že je svou rukou učinil Hospodin?
10V jeho ruce je život každého tvora,
je v ní dech každého lidského těla.
11Což neumí ucho rozlišovat slova,
jako umí jazyk pokrm ochutnat?
12Náleží moudrost jenom kmetům,
patří rozumnost k dlouhému věku?
13Bůh – ten má moudrost a také moc,
patří mu prozřetelnost a rozumnost.
14Co zboří, se nedá postavit,
koho uvězní, nelze propustit.
15Když zadržuje vody, sucho přichází,
a když je vypustí, zemi pustoší.
16Jemu patří síla i schopnosti,
jeho je podvedený i podvodník.
17Velmože svléká donaha,
ze soudců umí blázny udělat.
18Králům rozpíná opasky,
bedra jim obtáčí provazy.
19I kněží svléká donaha,
dávné opory strhává.
20Odebírá slovo zkušeným,
starce zbavuje soudnosti.
21I přední muže vystavuje hanbě,
odzbrojuje i statečné.
22Odkrývá hlubiny temnoty,
na světlo vyvádí, co bylo v příšeří.
23Rozmnožuje národy a pak je ničí,
dává jim rozmach a pak je rozhání.
24Vůdce lidu on o rozum připravuje,
nechá je bloudit v pustotě bez cíle.
25Bez světla tápají v temnotě,
nechá vrávorat je jako opilce.

13

1To vše už jsem viděl očima,
slyšel ušima a rozpoznal.
2Co víte vy, to také vím
a nejsem v ničem za vámi.
3Teď chci se Všemohoucím promluvit,
s Bohem chci projednat svou při.
4Vy mě jen špiníte samou lží,
všichni jste šarlatáni, a ne lékaři.
5Kdybyste aspoň konečně umlkli,
vzbudili byste dojem moudrosti!
6Moji námitku teď tedy poslyšte,
věnujte pozornost mým stížnostem.
7To kvůli Bohu mluvíte tak podle?
To kvůli němu řečníte falešně?
8Chcete snad nadržovat jemu?
Chcete snad dělat obhájce Bohu?
9Dopadnete dobře, až vás prozkoumá?
Oklamete ho, jako klamete člověka?
10Budete-li někomu tajně nadržovat,
copak vás tvrdě neztrestá?
11Jeho vznešenosti nebojíte se,
nepadá na vás jeho děs?
12Ta vaše moudra jsou slepená z popela,
vaše odpovědi jsou hlína splácaná!
13Mlčte, teď promluvit chci já,
pak ať se stane, co má se stát.
14Proč kůži na trh nosit chci
a vlastní život nasadit?
15I kdyby mě zabil, i kdybych neměl naději,
své cesty chci před ním obhájit.
16Jedině tak bych se mohl zachránit –
vždyť před něj nepřijde žádný bezbožník!
17Dobře poslouchejte, co tu vypovím,
můj výklad ať vám v uších zní.
18Teď jsem připraven vést svou při
vědom si toho, že jsem nevinný.
19Kdo se to bude se mnou přít?
Chci zemřít, když mě umlčí!
20Žádám tě, Bože, jenom o dvojí,
ať se před tebou skrývat nemusím:
21Svou ruku ode mě odtáhni,
ať nejsem zastrašen tvými hrůzami.
22Potom mě vyzvi, ať se obhájím,
anebo začnu mluvit a ty mi odpovíš.
23Kolik mám hříchů, kolik vin?
Ukaž mi můj zločin a můj hřích!
24Proč skrýváš svoji tvář?
Proč mě za protivníka pokládáš?
25List větrem zmítaný chceš vyděsit,
za suchou plevou chceš se hnát,
26že na mě sepisuješ hořké žaloby
a hříchy mládí že mi přičítáš?
27Nohy mi svíráš do klády,
na každém kroku na mě dohlížíš,
značíš si moje šlápoty!
28Člověk se rozpadá jak něco shnilého,
jako když roucho žere mol.

14

1Smrtelník z ženy zrozený
má jen pár dnů – a plných trápení.
2Jako květ vzejde a uvadne,
jako stín prchne, nezastaví se.
3Přesto však z něho oči nespouštíš
a k soudu s tebou ho poháníš.
4Kdo umí nečisté v čisté obrátit?
Ani jediný!
5Ty jsi mu spočítal jeho dny,
počet měsíců jsi mu odměřil,
dal jsi mu meze, jež nesmí překročit.
6Odvrať svůj pohled, nech ho být,
ať si užije život jako nádeník!
7Strom, ten má aspoň naději:
Když bude poražen, znovu vyraší,
nic nezastaví jeho výhonky.
8I kdyby jeho kořeny v zemi zpuchřely,
i kdyby jeho kmen v prachu tlel,
9jen ucítí vodu, vypučí zase,
jak mladý stromek větve vyžene.
10Člověk však zemře a klesne bezvládně,
naposled vydechne – a kam se poděje?
11Jako se vypařuje voda z jezer,
jako potok vyschne a vyprahne,
12právě tak člověk lehne a nevstane;
dokud trvá nebe, neprobudí se,
nic nepřeruší jeho sen.
13Kéž bys mě jen schoval v hrobě,
kéž bys mě ukryl, než pomine tvůj hněv,
a určil chvíli, kdy na mě vzpomeneš!
14Když člověk zemře, copak ožije?
Po všechny dny své těžké roboty
čekal bych na chvíli té úlevy!
15Zavolal bys a já se ti ohlásil,
po díle svých rukou by ses roztoužil.
16Ačkoli teď mé kroky počítáš,
pak už bys na můj hřích nečíhal.
17Do měchu zapečetil bys mé přestupky
a moje viny přikryl bys.
18Jako se však hora na prach rozdrolí,
jako se balvan z místa odvalí,
19jako voda omílá kamení,
jako příval půdu odplaví –
takto ty bereš člověku naději!
20Když ho napadneš, navždy odchází,
strnou mu rysy a ty ho propouštíš.
21O slávě svých dětí pak neví nic,
nedozví se ani, zda budou nicotní.
22Jediné, co cítí, je bolest v těle,
v duši oplakává jenom sám sebe.“

15

Ohrožuješ zbožnost!
1Elifaz Temanský mu na to řekl:
2„Má mudrc hlásat jalové názory,
v nitru se nadouvat větrem východním?
3Má se hádat slovy bez smyslu
a řečmi bez užitku?
4Ty ale ohrožuješ zbožnost
a bráníš rozjímání před Bohem!
5Tvá ústa totiž vede špatnost
a rozhodl ses mluvit prohnaně.
6Tvá ústa – ne já – tě odsoudí,
usvědčují tě vlastní rty!
7Copak ses narodil jako první člověk?
Přišel jsi na svět před horami?
8To jsi naslouchal Boží tajné radě?
Veškerá moudrost patří ti?
9Copak víš něco, co my nevíme?
Čemu rozumíš, a my ne?
10Na naší straně jsou kmeti šediví,
i tvého otce předčí věkem svým.
11To ti nestačí ta Boží útěcha,
nelíbí se ti slova laskavá?
12Čím ses tak nechal unést v srdci,
co ti tak zatemnilo oči,
13že proti Bohu obracíš svůj hněv
a z úst vypouštíš takovouto řeč?
14Co je člověk? Může snad být čistý?
Může být v právu, kdo je z ženy zrozený?
15Ani na své anděly se Bůh nespoléhá,
ani nebe není ryzí před jeho očima.
16Co potom člověk zlý a zkažený,
jenž hřeší, jako by vodu pil!
17Něco ti povím, poslouchej,
to, co jsem viděl, ti budu vyprávět,
18to, co hlásají mudrci,
když netají, co od svých předků přijali
19(země byla dána jenom jim,
nikdo cizí k nim tenkrát nepatřil):
20Darebák trpí bolestí po všechny své dny,
roky tyrana jsou spočteny.
21Děsí se toho, co mu v uších zní,
když má klid, napadá ho útočník.
22Nevěří, že by unikl temnotě,
neustále nad ním visí meč.
23Bloudí tu jako potrava pro supy,
ví, že ho očekává den temnoty.
24Úzkost ho svírá, tíseň děsí ho,
je jako král, jenž čeká na útok.
25To proto, že proti Bohu vztáhl ruku,
proti Všemohoucímu se postavil,
26tvrdošíjně se vrhl proti němu
obrněn svým štítem mohutným.
27Svou tvář sice nechal zarůst tukem,
sádlem si pokryl slabiny,
28bude však bydlet ve zbořených městech,
v domech, v kterých se nebydlí,
které se rozpadají v sutiny.
29Bohatý nezůstane, jeho moc neobstojí,
jeho vliv nebude se šířit po zemi.
30Takový neunikne temnotě,
jeho výhonek plamen sežehne,
dech Božích úst ho odvane.
31Ať nikdo marně nespoléhá na marnost –
prázdnota bude jeho odplatou!
32Uschne, než přijde jeho čas,
jeho větve se nebudou zelenat.
33Bude jak réva, jež ztrácí hrozny nezralé,
jako oliva, jež setřásá svůj květ.
34Spolek bezbožných je neplodný,
stany úplatkářů pohltí plameny.
35Počnou trápení a zlo porodí,
v jejich nitru se líhnou lsti!“

16

Udělal si ze mě terč
1Job na to řekl:
2„Už jsem těch věcí slyšel přespříliš –
jako těšitelé jste ukrutní!
3Prý: ‚Kdy už skončí to mluvení do větru?‘
Nebo: ‚Co tě dráždí ke tvým výlevům?‘
4I já bych uměl mluvit jako vy,
kdybyste na mém místě usedli.
Svými řečmi bych vás uměl zahrnout,
potřásat nad vámi hlavou svou.
5Svými ústy bych vás ale povzbudil,
slova mých rtů by byla útěchou.
6Mluvím-li, má bolest se nemírní,
mlčím-li, v čem se mi uleví?
7Teď jsi mě, Bože, opravdu vysílil.
Zničils mě i mé nejbližší!
8Vrásky na mém těle svědčí proti mně,
má vyhublost vstává a obviňuje mě.
9Zuřivě drásá mě Bůh, nenávidí mě,
můj sok proti mně zuby skřípe,
probodává mě pohledem.
10Kdekdo si na mě ústa otevře,
s posměchem bijí mě do tváře,
všichni se srotili proti mně.
11Bůh mě dal napospas ničemům,
předhodil mě zlosynům.
12Žil jsem v poklidu – vtom na mě udeřil,
chytil mě za krk a bil a bil!
Udělal si ze mě terč,
13zasypává mě deštěm střel.
Bez milosti mě seká do slabin,
mou žluč nechá stříkat po zemi.
14Dává mi jeden úder za druhým,
vrhá se na mě jako válečník.
15Zjizvenou kůži pytlem zakryl jsem,
svým čelem ryji zem.
16Tvář mi od pláče opuchla,
stín smrti mi leží na víčkách.
17Já přece nemám na rukou násilí,
má modlitba je bez poskvrny!
18Země, nepřikrývej moji krev,
můj křik ať odpočinku nedojde!
19Mám svědka v nebi právě teď,
tam nahoře mám svého přímluvce.
20Když se mi vysmívají přátelé,
k Bohu přes slzy dívám se.
21Kéž by se člověk mohl s Bohem přít,
jako se lidé přou s přáteli!
22Roky mně odměřené se chýlí ke konci,
odcházím na cestu, z níž se nevrátím.

17

1Dech mě opouští,
mé dny skončily,
jen hřbitov zbývá mi.
2Jsou se mnou ale ještě ti posměvači –
kvůli jejich zlobě nezamhouřím oči!
3Slož za mne záruku, kterou určil jsi –
kdo jiný by se za mě zaručil?
4Jejich srdce jsi zbavil soudnosti,
takovým přece nedáš zvítězit!
5Říká se: ‚Kdo zištně zrazuje přátele,
zbavuje vlastní děti vyhlídek.‘
6Bůh ze mě pro všechny udělal přísloví,
kdekdo mi plivne do očí.
7Oči se mi kalí hořkostí,
z mých údů zbývá pouhý stín.
8Při pohledu na mě se děsí poctiví,
nevinní jsou pobouřeni: ‚Vida, bezbožník!‘
9Spravedlivý ale jde svou cestou dál,
kdo má čisté ruce, se zviklat nenechá.
10Nuže, vy všichni, zkuste to znovu –
moudrého mezi vámi ale nenajdu!
11Mé dny uplynuly i s mými úmysly,
touhy mého srdce se zhatily.
12Obrátit usilují noc na den,
v temnotě říkají: ‚Světlo blíží se!‘
13Je-li mou nadějí domov ve hrobě,
mám-li si ustlat lože v temnotě,
14mám-li nazývat jámu otcem svým
a červy svou matkou a sestrami –
15kde potom bude ta má naděje?
Ta má naděje – kdo ji zahlédne?
16Sestoupí se mnou do hrobu?
Lehneme si spolu do prachu?“

18

Světlo darebáka uhasne
1Bildad Šuchský mu na to řekl:
2„Jak dlouho povedeš takovéhle řeči?
Promluvíme si, až se zamyslíš.
3Jak to, že jsme tu za dobytek?
To nás považuješ za tupce?
4Tvá vlastní zuřivost drásá tě!
Copak se kvůli tobě zboří svět?
Zhroutí se skály na místě?
5Světlo darebáka uhasne,
plamen ohně mu zářit nebude.
6Světlo v jeho stanu ve tmu změní se
a jeho svíce uhasne.
7Jeho rázný krok znejistí,
jeho vlastní záměry ho porazí.
8Nohama zaplete se do sítě,
do oka v chůzi chytí se.
9Za patu bude lapen do tenat,
zaklapne se nad ním jeho past.
10Při zemi na něj číhá smyčka,
na stezce na něj čeká léčka.
11Odevšad ho děsí hrůzy,
lepí se mu na paty.
12Hladoví po něm pohroma,
neštěstí čeká na jeho pád.
13Jeho kůži sžírá choroba,
jeho údy hltá rána smrtelná.
14Vyrván bude z bezpečí svého stanu,
odveden bude ke králi hrůz.
15Plameny zaplaví jeho stan,
jeho příbytek bude sírou zasypán.
16Jeho kořeny uschnou zespoda,
nahoře uvadne jeho koruna.
17Na zemi po něm nezbude památky,
jeho jméno nezazní nikde po kraji.
18Ze světla vyženou ho do temna,
zapuzen bude ze světa.
19Nebude mít v lidu nástupce ani potomka,
ve svém domě nezanechá ani živáčka.
20Na západě se zhrozí nad jeho osudem
i všechny na východě pojme děs:
21‚Ach, takový je tedy příbytek zlosyna,
domov neznaboha takhle dopadá!‘“

19

Můj Vykupitel žije
1Job na to řekl:
2„Jak dlouho budete mou duši trápit
a svými řečmi mě ubíjet?
3Hanobíte mě už aspoň po desáté –
nestydíte se mě urážet?
4Pokud jsem opravdu v něčem pochybil,
do mé chyby vám není nic.
5Pokud se chcete povyšovat nade mne
a moji potupu proti mně obracet,
6pak vězte, že Bůh mi ublížil –
to on na mě hodil svoji síť!
7Hle, volám: ‚Násilí!‘ a nikdo se neozve;
křičím o pomoc, a právo nikde.
8Cestu mi zazdil – neprojdu,
na mé stezky vrhl temnotu.
9Mou čest ze mne strhl jako plášť
a korunu mi z hlavy sňal.
10Boří mě ze všech stran, dokud nezajdu,
mou naději vyvrací jako strom z kořenů.
11Svým hněvem srší proti mně
v domnění, že jsem jeho nepřítel.
12V jednom šiku útočí jeho armáda,
proti mně vrší dobývací val,
můj stan obléhají kolem dokola.
13Mým vlastním bratrům mě odcizil,
moji známí se ke mně neznají.
14Příbuzní i přátelé mě nechali,
zapomněli na mě
15i hosté mí.
I mé služebnice mě mají za cizince,
dívají se na mě jako na vetřelce.
16Když zavolám sluhu, vůbec se neozve,
jakkoli úpěnlivě prosím jej.
17Můj dech je odporný i mé manželce,
hnusím se své vlastní rodině.
18Pohrdají mnou i mládenci –
jen co se objevím, nadávají mi.
19Spřízněným duším jsem odporný,
moji milovaní mě zavrhli.
20Nejsem nic než kost a kůže,
zbyly mi jen holé dásně.
21Smilujte, smilujte se, vy mí přátelé,
vždyť Boží ruka bije mě!
22Musíte s Bohem na mě pořádat ten hon,
nemáte ještě mého masa dost?
23Kéž by má slova byla sepsána,
kéž by jak nápis byla vyryta
24olovem a rydlem železným,
kéž by je navždy vytesali do skály!
25Můj Vykupitel žije, to jedno vím,
a že nakonec se nad prachem postaví.
26I kdyby ze mě kůži sedřeli,
já ve svém těle Boha uvidím.
27Já ho uvidím vlastníma očima,
ne někdo cizí, ale já –
srdce mi touhou umírá!
28Jenže vy říkáte: ‚Jak ho přistihnem?
Příčina věci je přece v něm.‘
29Vy sami ale meče bojte se,
vždyť mečem trestá hněv,
a tak soud sami poznáte.“

20

Hrozný osud ničemů
1Sofar Naámský mu na to řekl:
2„Na tohle musím odpovědět,
to přece nejde vydržet!
3Když slyším tolik důtek a urážek,
můj moudrý duch mi vnuká odpověď:
4Víš přece sám, že odjakživa,
už co byl člověk na zem postaven,
5radost ničemů je velmi krátká,
štěstí bezbožných je chvilkové.
6I kdyby jeho hrdost k nebi dosáhla
a hlavou oblaků se dotýkal,
7jak vlastní lejno zmizí napořád –
‚Kam se poděl?‘ se jeho známí budou ptát.
8Jako sen odletí a bude ten tam,
bude zapuzen jak noční vidina.
9Oko, jež vídalo ho, už ho nespatří,
nebude k nalezení ve svém obydlí.
10Jeho děti budou muset odškodnit chudáky,
vlastníma rukama majetek navrátit.
11Mladická síla, jíž měl plné kosti,
do prachu ulehne spolu s ním.
12I když mu zlo chutná v ústech sladce,
i když je chová pod jazykem,
13i když je vychutnává, nemá naspěch,
i když je převaluje na patře,
14v útrobách mu ale ten pokrm zhořkne,
promění se mu v hadí jed.
15Vše, co spolykal, musí vyzvracet,
Bůh mu to bohatství z břicha vyžene.
16Bude nasávat hadí jed,
jazyk zmijí ho zabije.
17Nikdy nezažije proudy oleje,
nebude se koupat v medu a smetaně.
18To, co ukořistil, vrátí netknuté,
neužije to, co získal obchodem.
19To proto, že chudákům bořil chýše
a zabíral domy, které nestavěl.
20Svoji hladovost neuměl utišit,
a proto neunikne vlastní chtivosti.
21Nezbude nic, co by pohltil,
už nepotrvá jeho blahobyt.
22Uprostřed nadbytku přijde do úzkých,
bída se na něj vrhne ze všech sil.
23Zatímco on si břicho cpe,
Bůh na něj sešle vroucí hněv –
zaplaví ho svým deštěm střel!
24Na útěku před železnou zbraní
zasažen bude lukem bronzovým.
25Ze zad mu náhle trčí šíp
a jeho špice se žlučí skví.
Kdejaká hrůza ho dostihla,
26na jeho poklady čeká černá tma.
Pohltí ho oheň, jenž nebyl rozdmýchán,
cokoli zůstalo u něj doma, spolyká.
27Nebesa odhalí jeho vinu,
země se postaví proti němu.
28Jeho dům odnese povodeň,
proud ho zachvátí v soudný den.
29Takový osud dává Bůh ničemům,
takové dědictví jim určil Bůh!“

21

Ničemové užívají života
1Job na to řekl:
2„Dobře poslouchejte, co tu vypovím –
můžete mě utěšit právě tím.
3Vydržte, když teď budu mluvit já,
potom se zase smíte posmívat.
4Copak si stěžuji na člověka?
Ztrácím trpělivost jenom tak?
5Pohleďte na mě a zděste se,
ruku na ústa si položte!
6Vždyť i já, když na to pomyslím,
celý se třesu zděšením.
7Jak to, že ničemové užívají života?
Zatímco stárnou, jejich moc narůstá.
8Jejich potomkům se daří kolem nich,
své ratolesti mají na očích.
9V jejich domech je pokoj bez obav,
Boží hůl na ně nijak nepadá.
10Jejich býk je plodný, nikdy neselže,
jejich kráva rodí, o tele nepřijde.
11Jejich mladí mají volnost jako beránci,
jejich maličcí kolem skotačí.
12Zpívají při hře tamburíny a citery,
za zvuku píšťaly se veselí.
13Ve štěstí tráví svoje dny,
do hrobu odcházejí v pokoji.
14Bohu však říkají: ‚Nech nás být!
O tvých cestách nechceme vědět nic!
15Kdo je to ten Všemohoucí? Proč bychom mu sloužili?
K čemu by nám asi byly nějaké modlitby?‘
16(Oni však to své štěstí v moci nemají.
Myšlenky ničemů mě míjejí!)
17Jak často ale ‚svíce darebáků zhasíná‘?
Přichází na ně pohroma?
Naděluje jim bolesti rozhněvaný Bůh?
18Bývají jako sláma ve větru,
jako plevy, jež vichr odnesl?
19Řeknete: ‚Bůh jeho trest odkládá pro děti.‘
– Ať raději odplatí jemu, aby se poučil!
20Ať vidí svou zkázu vlastníma očima,
hněvání Všemohoucího ať vypije si sám!
21Bude mu snad potom záležet na rodině,
až jeho měsíce dojdou do konce?
22Chce tu snad někdo Boha poučit?
On přece soudí všechno na nebi!
23Jeden umírá v plné síle,
v klidu a zcela spokojen,
24stehna obalená tukem
a kosti morkem nasáklé.
25Jiný zas umírá plný hořkosti,
aniž kdy okusil, co je blahobyt.
26Do prachu však ulehnou jeden jak druhý,
oba dva stejně přikryjí červi.
27Víte, já znám ty vaše myšlenky –
hledáte způsoby, jak mi ublížit.
28Říkáte: ‚Kam se poděly ty jejich paláce?
Stanům darebáků kde konec je?‘
29– To jste se nikdy neptali pocestných?
Nepřijímáte jejich svědectví?
30Vždyť v čase neštěstí je zlosyn ušetřen,
v den rozhněvání vyvázne.
31Kdo mu jeho způsoby vytkne do očí?
Za to, co prováděl, kdo mu odplatí?
32Ještě mu pohřeb vystrojí,
nad jeho hrobem budou bdít.
33Lehká mu bude země pohřební,
vždyť za ním kráčí celé procesí
a předcházejí ho nesčetní.
34Jak mě chcete těšit těmi nesmysly?
Vaše odpovědi jsou samé lži!“

22

Tvá vina je bezmezná!
1Elifaz Temanský mu na to řekl:
2„Má snad Bůh nějaký prospěch z člověka?
Že by mu chytrák nějak prospíval?
3Copak tvá spravedlnost Všemohoucího zajímá?
Žiješ-li bezúhonně, co z toho má?
4Že by se o tvou zbožnost s tebou pohádal?
Proč by měl s tebou k soudu utíkat?
5Tvá špatnost musí být veliká,
tvá vina je bezmezná!
6Od bratří jsi bezdůvodně zástavu vybíral
a nahým svlékals jejich plášť,
7žíznivému jsi vodu nedával
a hladovému chleba odpíral.
8‚Mocnému přece patří svět,
uznávaní se v něm umějí zabydlet.‘
9Vdovy jsi ale s prázdnou pryč posílal
a sirotkům jsi drtil ramena.
10To proto tě nyní obkličují osidla
a náhle tě děsí pohroma,
11proto je kolem tebe neprůhledná tma
a přikrývá tě záplava.
12Copak Bůh není tam v nebi nahoře?
Jak vysoko jsou hvězdy – jen se podívej!
13Ty ale říkáš: ‚Co Bůh ví?
To může soudit přes mraky?
14Oblaka cloní jej, takže nevidí,
když po nebeské klenbě obchází.‘
15– To se chceš držet té staré stezky,
kterou kráčeli lidé zlí?
16Ti byli vyrváni, než přišel jejich čas,
jejich základy řeka odnesla.
17Bohu říkali: ‚Nech nás být!
Co by nám Všemohoucí mohl učinit?‘
18(Přitom jejich domy blahobytem naplnil.
Myšlenky ničemů mě míjejí!)
19Spravedliví jejich pád vidí s radostí,
nevinní se smějí nad nimi:
20‚Hleďme, jejich jmění je to tam,
jejich bohatství oheň spolykal!‘
21Poddej se Bohu a najdeš klid,
takto ti vzejde blahobyt.
22Z jeho úst přijmi učení,
vezmi si k srdci jeho výroky.
23K Všemohoucímu když se navrátíš,
on tě obnoví!
Ze svého stanu vyžeň bezpráví,
24své zlato musíš do prachu zahodit,
ofirské zlato mezi říční balvany.
25Pak bude Všemohoucí zlatem tvým,
hromadou stříbra bude ti.
26Všemohoucí pak bude tvou rozkoší,
až k Bohu tvář svou obrátíš.
27Budeš se k němu modlit a on tě vyslyší,
své sliby tehdy vyplníš.
28Cokoli rozhodneš, obstojí,
tvé cesty budou světlem zality.
29‚Hlavu vzhůru!‘ řekneš zkroušeným,
a kdo klopí oči, toho Bůh zachrání.
30Vysvobodí i toho, kdo není bez viny,
vysvobozen bude pro čistotu rukou tvých.“

23

Má žaloba je plná trpkosti
1Job na to řekl:
2„I dnes je má žaloba plná trpkosti,
jeho ruka mě drtí i přes mé sténání.
3Kdybych jen věděl, kde se nachází,
k jeho sídlu bych se vypravil.
4Před jeho tváří bych vyložil svou při,
vznesl bych před ním svoje stížnosti.
5Dozvěděl bych se, co mi odpoví,
co mi chce říci, bych pochopil.
6Bude se ve své veliké moci se mnou přít?
Nikoli! On mě jistě vyslyší!
7Kdyby se s ním poctivý mohl přít,
vyhrál bych svůj soud navždycky.
8Jdu-li však na východ, není tam,
ani na západě ho nevnímám.
9Působí-li na severu, tam ho nevidím,
míří-li k jihu, já ho nespatřím.
10Zato on zná mé cesty i mé zastávky;
ukážu se jako zlato, až mě vyzkouší.
11Má noha se přidržela jeho šlépějí,
sledoval jsem jeho cestu, nesešel jsem z ní.
12Nevzdálil jsem se příkazům jeho rtů,
v nitru jsem uchovával výroky jeho úst.
13On je však Jediný – kdo ho zadrží?
Co se mu zachce, to učiní.
14Co o mně rozhodne, to jistě vykoná,
jak to prokázal už tolikrát.
15Proto jsem před ním vyděšen,
když na něj myslím, hrozím se!
16Bůh už mé srdce ochromil,
Všemohoucí mě vyděsil.
17Ještě jsem ale nezmlkl v temnotách,
i když mi obličej přikryl mrak.

24

1Když ‚Všemohoucí neodkládá časy odplaty,‘
proč ty dny jeho věrní nikdy nevidí?
2Jsou takoví, kteří posouvají mezníky
a pasou stáda, která ukradli.
3Sirotkům odvádějí osla pryč
a vdově berou býka do zástavy.
4Ubožáky z cesty srážejí,
až se chudí skrývají všude po kraji.
5Jiní jsou jak divocí osli na poušti,
vycházejí za prací, jako by kořist hledali;
potravu pro děti shánějí na pláních.
6Sklízejí na poli, které jim nepatří,
paběrkují na vinicích lidí zlých.
7Nocují nazí, oděv nemají,
v chladu jim chybí přikrývky.
8Horské lijáky je smáčejí,
choulí se ke skále, nemají přístřeší.
9Jiní zas sirotka od prsu uloupí,
vezmou ho chudákům do zástavy.
10Ti chodí nazí, oděv nemají,
o hladu cizí snopy snášejí.
11Vytlačují olej mezi kameny,
o žízni šlapou vinný lis.
12Sténání umírajících z města zní,
raněné duše o pomoc volají –
copak to Bohu nevadí?!
13Jsou také takoví, kteří se světlu vzpírají,
k jeho cestám se neznají
a jeho stezek se nedrží.
14Vrah vstává, když se zešeří,
aby zabíjel ubohé chudáky;
jako zloděj se nocí odplíží.
15Cizoložné oko soumrak vyhlíží,
‚Nikdo mě neuvidí,‘ říká si
a tvář si rouškou zahalí.
16Za tmy se do domů vlamují,
ve dne jsou doma zavření;
ke světlu se neznají.
17Těm všem je temno svítáním,
přátelí se totiž s hrůzou tmy.
18Ať voda takové rychle odplaví,
ať jsou prokleté jejich pozemky,
ať nikdo nezamíří k jejich vinicím!
19Jako sucho a horko pohltí rozpuštěný sníh,
tak ať hrob pohltí ty, kdo hřešili.
20Ať na ně zapomene matčin klín,
ať jsou pochoutkou pro červy.
Ať nikdo nevzpomene na ty zlosyny,
ať jsou jak stromy větrem zlomeni.
21Ať obcují s neplodnou, která nerodí,
vdovu ať opustí bez jmění!
22Bůh svojí mocí i silné zachvátí;
i při svém postavení si nejsou jistí životy.
23Dává jim pocit bezpečné opory,
jeho oči však jejich cestu sledují.
24Načas se vyvýší, a hned jsou pryč,
sníženi budou a jako všichni sklizeni,
jako klasy budou skoseni.
25Což to tak není? Kdo mě ze lži usvědčí?
Kdo moji výpověď může vyvrátit?“

25

Kdo může být čistý?
1Bildad Šuchský mu na to řekl:
2„Bohu náleží vláda i úcta,
on působí pokoj na svých výšinách.
3Dá se snad jeho vojsko spočítat?
Je někdo, nad kým jeho světlo nevstává?
4Může snad člověk být v právu před Bohem?
Může být čistý, kdo z ženy zrodil se?
5Vždyť ani měsíc dost světla nedává,
ani hvězdy nejsou ryzí před jeho očima.
6Co potom pouhý lidský červ,
smrtelník, jenž je larvě podoben?“

26

Jen šepot o něm slyšíme
1Job na to řekl:
2„Jak pěkně umíš slabému pomoci!
Jak jsi bezmocného přímo zachránil!
3Jakou radu jsi bláhovému udělil!
Jak hluboké pochopení jsi tu projevil!
4Komu chceš tyhle řeči vykládat?
Jaký duch to z tebe promlouvá?
5Mrtví se před Bohem chvějí v hlubinách,
pod vodou s těmi, kdo prodlévají tam.
6Před ním je nahé samo záhrobí,
neskryje se před ním říše záhuby.
7On prostírá sever nad prázdnem,
zavěšuje zemi na ničem.
8On váže vody do oblak,
mračno pod nimi se však netrhá.
9On zahaluje úplněk,
mrakem ho přikrývá jako závojem.
10Vykroužil obzor nad vodní hladinou,
tam, kde je hranice světla s temnotou.
11Nebeské pilíře třesou se,
děsí se při jeho pohrůžce.
12On svojí mocí moře utišil,
netvora rozdrtil svou moudrostí.
13Nebe svým dechem rozjasnil,
slizkého hada svou rukou poranil.
14A to jsou z jeho cest pouhé okraje,
jen slabý šepot o něm slyšíme –
burácení jeho moci kdo by rozuměl?“

27

Trvám na své nevině
1A Job pokračoval ve své promluvě:
2„Při Bohu živém, který mi upřel právo,
při Všemohoucím, jenž naplnil mě trpkostí,
3přísahám, že dokud je ve mně život,
dokud mám v chřípí Boží dýchání,
4nevypustím ze rtů žádnou podlost,
nebudu mluvit jazykem falešným.
5V žádném případě vám nedám za pravdu,
své bezúhonnosti se jakživ nezřeknu.
6Trvám na své nevině – té se nepustím,
po celý život mám čisté svědomí!
7Kéž by mí protivníci byli odhaleni jako zlosyni
a ti, kdo mě napadají, jako zločinci!
8Copak má bezbožný nějakou naději,
když ho Bůh zabíjí, obírá o duši?
9Copak Bůh vyslyší jeho volání,
když na něj přijde soužení?
10Copak je Všemohoucí jeho rozkoší?
Volá snad k Bohu bez ustání?
11Poučil jsem vás o Božím jednání,
o Všemohoucím jsem nic netajil.
12Vždyť jste to všichni sami viděli –
proč tedy mluvíte takové nesmysly:
13‚Takový osud dává Bůh ničemům,
dědictví, jež Všemohoucí svěřuje tyranům.
14I kdyby měl spoustu dětí, všechny čeká meč,
chlebem jeho ratolesti nenasytí se.
15Pozůstalé po něm pohřbí mor,
nebudou oplakáváni od svých vdov.
16I kdyby stříbra jak prachu nakupil,
i kdyby šatů jak bláta navršil,
17spravedlivý oblékne si, co on hromadil,
jeho stříbro po něm zdědí nevinný.
18Jak pavouk buduje si svůj dům,
je ale chatrný jak chýše hlídačů.
19Ulehne jako boháč, a je to naposled;
když oči otevře, nic mu nezbude.
20Hrůzy ho postihnou jako povodeň,
uprostřed noci ho vichr odnese.
21Východní vítr ho odnese kdovíkam,
odvane ho daleko z jeho domova.
22Vrhne se na něj beze vší lítosti,
právě když bude chtít před ním utéci.
23Posměšně zatleská mu svýma rukama,
s pískotem vyžene ho z jeho domova.‘“

28

Píseň o skryté moudrosti
1Stříbro má své naleziště,
zlato má místo, kde čistí se.
2Železo lidé těží ze země
a kámen taví v měď.
3Vytlačují tmu za nové hranice,
pronikají každou krajní mez,
po rudě pátrají v černé tmě.
4Šachty razí, kam poutník nezavítá,
kam ani nezabloudí noha člověka,
spouští se na laně, kde není živáčka.
5Země na povrchu skýtá chleba,
v jejích hlubinách však sálá žár.
6Safír se ukrývá v jejích skalách,
blyští se tam zlatý prach.
7Stezku tam nezná dravý pták,
nespatřilo ji oko jestřába.
8Nekráčí po ní pyšná šelma,
lev nikdy nezavítá tam.
9Lidé však na křemen vztahují ruku,
hory vyvracejí z kořenů.
10Ve skále dokáží razit štolu,
očima pátrají po každém klenotu.
11Zahradit umějí prosakující vodu,
skryté poklady vynášejí ke světlu.
12Kde se však moudrost nalézá?
A rozumnost kde přebývá?
13Člověk netuší, kudy k ní;
nenajde ji na zemi mezi živými.
14Propast praví: „Ve mně není.“
Moře říká: „Nemám ji.“
15Nedá se pořídit za zlato nejčistší,
její cenu nelze stříbrem vyvážit.
16Nedá se zaplatit zlatem ofirským,
vzácným onyxem ani safíry.
17Zlato ani křišťál s ní nelze porovnat,
nedá se koupit za šperky ze zlata.
18Korál či alabastr za zmínku nestojí,
cena moudrosti je nad perly.
19Nevyrovnají se jí ani africké topasy,
nejryzejším zlatem se nedá zaplatit.
20Odkud tedy moudrost vyvěrá?
A rozumnost kde přebývá?
21Skrytá je očím všech živých na zemi
i ptákům na nebi je tajemstvím.
22Záhuba i Smrt praví:
„Samy jsme o ní jen slyšely.“
23Jen Bůh rozumí cestě k ní,
to on ví, kde se nachází.
24On vidí všechny zemské končiny,
všechno pod nebem si prohlíží.
25Když vítr silou obdařil
a vodu mírou odměřil,
26když dešti určil cíl
a dráhu mrakům bouřkovým,
27tehdy ji spatřil a ocenil,
prozkoumal ji a potvrdil.
28A řekl člověku:
„Moudrost je v tom, ctít Hospodina,
rozum je v tom, varovat se zla.“

29

Jobova závěrečná řeč
1A Job pokračoval ve své promluvě:
2„Kéž by mi bylo jako za dávných časů,
za dnů, kdy Bůh bděl nade mnou,
3kdy jeho lampa svítila nad mou hlavou
a v jeho světle jsem chodil tmou!
4Jako tenkrát v mém nejlepším věku,
kdy Bůh byl mému stanu přítelem,
5kdy ještě Všemohoucí býval se mnou
a mé děti všude kolem mě.
6Tenkrát se mé kroky koupaly ve smetaně,
ze skály prýštily mi proudy oleje.
7Když jsem chodíval k městské bráně,
abych své místo na prostranství zaujal,
8mládenci ustupovali, jakmile zahlédli mě,
kmeti vstávali mi na pozdrav,
9přední mužové své řeči přerušili,
ruku si kladli na ústa,
10hlasy hodnostářů umlkaly,
jazyk jim přilnul na patra.
11Kdo mě uslyšel, ten mi blahořečil,
kdo jen mě zahlédl, chválil mě,
12chudáka v jeho křiku že vysvobozuji
a také sirotka, jenž nemá zastánce.
13Snášela se na mě žehnání umírajících,
vdově jsem vracel radost do srdce.
14Jak šatem jsem se halil spravedlností,
právo mi bylo pláštěm i turbanem.
15Byl jsem očima pro slepé
a nohama pro chromé,
16otcem jsem býval pro chudé,
zasazoval se o právo cizince.
17Zlosynům jsem uměl zuby zvyrážet
z čelistí jsem jim vyrval úlovek.
18Říkal jsem si: ‚Umřu v rodinném hnízdě,
až mých dnů bude jak písku u moře.
19Mé kořeny budou sahat až k vodě,
rosa bude nocovat v mé koruně.
20Má sláva stále čerstvá zůstane,
můj luk stále pevný v ruce mé.‘
21Naslouchali mi napjatě,
tiše očekávali rady mé.
22Neměli co dodat po mém slově,
má řeč je svlažovala jako krůpěje.
23Čekávali na mě jak na déšť,
na jarní vláhu čekali dychtivě.
24Když jsem se usmál na ně, nemohli uvěřit,
světlo mé tváře nechtěli zaplašit.
25Sedal jsem v jejich čele a udával jim směr,
žil jsem jako král ve své družině,
jako ten, kdo těší truchlivé.

30

1Teď se mi ale vysmívají
ti, kdo jsou mladší nežli já –
ti, jejichž otcům bych býval nesvěřil
ani ovčáckého psa!
2Síla jejich rukou k čemu mi může být?
Jejich zmužilost je dávno pryč.
3Nouzí a hladem vyzáblí
vyprahlou zemí se toulají,
nocí zkázy a pustoty.
4Mezi křovím sbírají listy lebedy,
kořínky jalovce se chtějí nasytit.
5Lidé je ze svého středu vyhnali,
křičí za nimi jak za zloději.
6Ve strmých roklích bydlet musejí,
v děrách do země a v jeskyních.
7Hýkají jako osli ve křoví,
spolu se choulí pod kopřivy –
8hlupáci, kteří ani jméno nemají,
kteří jsou ze země bičem vyhnáni!
9Teď ale o mně skládají písničky,
stal jsem se pro ně příslovím.
10Už zdálky jsem jim odporný,
plivat do tváře se mi nestydí.
11Když Bůh můj provaz potupně povolil,
i oni odhodili všechny zábrany.
12Lůza povstává po mé pravici,
nohy mi chtějí podrazit,
připravují cesty, aby mě zničili.
13Mou stezku rozkopali,
na mojí zkáze pracují
a nikdo jim v tom nebrání.
14Širokou průrvou pronikají,
jak záplava se valí troskami.
15Všechny ty hrůzy se na mě vrhly,
mou důstojnost jako by vichr uchvátil,
jak oblak rozplynulo se mé bezpečí.
16Teď už mě ale duše opouští,
zmocňují se mě dny soužení.
17Bůh ve mně v noci drtí kosti,
bolest mě sžírá, nedá se utišit.
18Ohromnou silou mě drží za šaty,
v límci košile chce mě uškrtit.
19Do bláta mě odmrštil,
prachu a popelu jsem podobný.
20Křičím k tobě, a ty neodpovídáš;
stojím tu, a ty jen přihlížíš.
21Proměnil ses mi v ukrutníka,
veškerou silou na mě útočíš.
22Vysoko ve větru mě unášíš,
smýkáš mnou v hrozné vichřici.
23Vedeš mě na smrt, to jistě vím –
do domu určeného všem živým.
24Na zhrouceného přece nikdo ruku nevztáhne,
když volá o pomoc ve své pohromě.
25Copak jsem nad ubožákem neplakal?
Neměl jsem soucit pro chudáka?
26Když jsem však čekal dobro, přišlo zlo,
namísto světla mě temno přepadlo.
27Mé nitro bouří, nedá se utišit,
dostihly mě dny soužení.
28Nevidím slunce, chodím ve chmurách,
přede všemi vstávám a naříkám.
29Mé vytí připomíná šakaly,
vydávám skřeky se pštrosy.
30Kůže na těle mi zčernala,
v kostech mi plane horečka.
31Truchlivě zvučí moje citera,
z mé píšťaly se line pláč.

31

1Vstoupil jsem do smlouvy se svýma očima,
že se nebudu dívat po dívkách.
2Vždyť jaký úděl Bůh z nebe udílí,
jaké dává Všemohoucí shůry dědictví,
3ne-li neštěstí pro zlosyna,
ne-li pohromu pachatelům zla?
4Copak Bůh nehledí na mé cesty,
copak nepočítá všechny mé kroky?
5Jestli jsem v životě jednal falešně,
jestli jsem kdy pospíchal konat lest –
6pak ať mě Bůh zváží na váze poctivé,
ať se ubezpečí o mé nevině!
7Jestli má noha z cesty zabloudila,
jestli mé srdce odešlo za očima,
jestli mi na rukou špína ulpěla –
8pak ať co zaseji, sní někdo jiný,
ať jsou mé ratolesti vykořeněny!
9Jestli jsem se v srdci dal něčí ženou svést,
jestli jsem číhal u dveří přítele –
10pak ať má žena pro jiného mele,
ať s ní jdou jiní do postele!
11Byl by to přece zvrhlý zločin,
byl by to trestuhodný hřích,
12byl by to oheň k záhubě spalující,
vykořenil by vše, co pěstuji!
13Copak jsem svému služebníku odepřel právo
nebo své služebnici, když měli se mnou spor?
14Co bych si pak počal Bohu tváří v tvář?
Co bych mu odpověděl, až se mě bude ptát?
15Nestvořil je v břiše Ten, který stvořil mě?
Nezformoval nás jeden a týž v lůně matčině?
16Copak jsem nevnímal potřeby chudých,
nechal jsem pohasínat oči vdovy?
17Copak jsem jedl svůj chléb sám
a sirotkům z něj nedával?
18Od mého mládí u mě jak u otce vyrůstal,
od svého dětství jsem vdovám pomáhal.
19Copak jsem přihlížel, jak někdo zmírá bez šatů,
jak ubožák nemá ani přikrývku?
20Copak mi takový ze srdce nežehnal,
když se vlnou mých ovcí zahříval?
21Jestli má ruka někdy napadla sirotka,
protože jsem viděl, že soud na mě dá –
22pak ať mi vyrvou paži z ramena,
ať je má ruka v lokti zlomena!
23Božího trestu jsem se přece bál,
před jeho vznešeností bych neobstál!
24Copak jsem snad kdy doufal ve zlato,
nazýval jsem drahý kov svou jistotou?
25Copak mě těšilo, jak velké jmění mám
a kolik toho svou rukou vydělám?
26Copak jsem obdivoval zářící slunce
a měsíc putující ve své nádheře,
27takže bych se v srdci dal tajně svést
a rukou jim od úst poslal polibek?
28I to by byl přece trestuhodný hřích,
zrazoval bych tím Boha na nebi!
29Copak mě těšilo neštěstí nepřítele,
copak jsem jásal, když se mu vedlo zle?
30Svá ústa jsem nikdy nenechal hřešit
tím, že bych na něj svolával kletby.
31Copak si mí domácí museli stěžovat:
‚Kéž by nám dal trochu masa; máme hlad‘?
32Vždyť ani cizinec nemusel venku nocovat,
své dveře jsem pocestnému otvíral dokořán.
33Copak jsem jako Adam skrýval své přestupky?
Chtěl jsem svou vinu v srdci utajit?
34Měl jsem snad strach před hlučícím davem,
bál jsem se posměchu svého kmene,
takže jsem mlčel a ani nevycházel ven?
35Kéž by mi někdo poskytl slyšení!
Zde je můj podpis. Ať mi Všemohoucí odpoví!
Ať můj žalobce předloží svůj spis!
36Rád ho budu nosit na vlastních ramenou,
ozdobím se jím jako korunou!
37Všechny své kroky před ním rád vypovím,
předstoupím před něj jako princ!
38Jestli má půda křičí proti mně
a její brázdy pláčí společně,
39jestli jsem její plody jedl bezplatně
a mořil její nájemce –
40pak ať mi vzejde bodláčí místo pšenice
a plevel místo ječmene!“
41Zde Jobova řeč končí.

32

Teď promluvím já!
1Ti tři muži už přestali Jobovi odpovídat, protože se stále považoval za spravedlivého.2Avšak Elihu, syn Barachela Buzského z rodu Ramova, vzplanul proti Jobovi hněvem. Hrozně se rozhněval, že se Job považuje za spravedlivějšího než Bůh.3Rozhněval se i na jeho tři přátele, že mu neuměli odpovědět tak, aby Joba usvědčili.4Dokud mluvili s Jobem, Elihu čekal, protože byli starší než on.5Když ale viděl, že ti tři muži už nemají co odpovědět, vzplanul hněvem.
6Elihu, syn Barachela Buzského tehdy řekl:
„Já jsem jen mladík
a vy jste kmeti,
proto jsem byl dosud nesmělý,
bál jsem se říci vám své mínění.
7Říkal jsem si: ‚Ať mluví starší,
dříve narození ať učí moudrosti.‘
8Vše ale na duchu v člověku záleží,
dech Všemohoucího dává chápání.
9Dříve narození nejsou vždy moudřejší,
starší nemusejí mít nejlepší úsudky.
10A proto říkám: Naslouchejte mi,
teď zas já vyslovím své mínění.
11Dokud jste mluvili, já jsem čekal,
pečlivě jsem naslouchal vašim úvahám.
Dokud jste hledali správná slova,
12pozorně jsem vás sledoval.
Joba však nikdo z vás usvědčit neuměl,
nikdo jste pro něj nenašli odpověď.
13Jen neříkejte: ‚Našli jsme moudré řešení,
Bůh, a ne člověk ať ho usvědčí!‘
14Jobovy řeči mi nebyly určeny,
já bych však neodpovídal jako vy.
15Zaraženi jsou, bez odpovědi,
nemají, co by k tomu dodali!
16To mám čekat dál, když už nic neříkají,
když stojí na místě, odpověď nemají?
17Je tedy řada na mně, já teď promluvím,
teď zas já vyslovím své mínění.
18Jsem totiž přímo přeplněný slovy,
duch mi roztahuje všechny vnitřnosti.
19Jak víno bez průduchu jsou mé útroby,
jak nové měchy plné k prasknutí.
20Musím promluvit, abych si ulevil,
otevřu ústa a odpovím!
21Nikomu jistě nebudu stranit,
nikomu nechci lichotit.
22Lichotit totiž ani neumím –
to by mě můj Stvořitel rychle odstranil!

33

Bůh převyšuje člověka
1Tak tedy, Jobe, slyš mou řeč,
všemu, co říkám, dobře naslouchej.
2Pozor, už ústa otvírám,
slova mi začínají proudit z jazyka.
3Z upřímného srdce má řeč pramení,
mé rty vyjevují čisté poznání.
4Duch Boží mě přece učinil,
dech Všemohoucího mě oživil.
5Odpověz mi, pokud to dokážeš,
předlož mi svou při, postav se!
6Hle, jsem ti rovný před Bohem,
i já jsem přece z hlíny uhněten.
7Nelekej se mě tedy a neměj strach,
nebudu na tebe silně naléhat.
8Na vlastní uši jsem tě slyšel říct,
co jsi v mé přítomnosti prohlásil:
9‚Jsem zcela ryzí, nijak jsem nechybil,
jsem nevinný a nemám hřích.
10Bůh však proti mně hledá záminky –
myslí si, že jsem jeho protivník.
11Nohy mi svírá do klády,
na každém kroku na mě dohlíží!‘
12V tom se však mýlíš, to ti povídám,
Bůh přece převyšuje člověka!
13Proč si tedy na něj stěžuješ,
že nedává na vše odpověď?
14Bůh totiž mluví jednou i podruhé,
člověk to ale sotva postřehne.
15Ve spánku, v noční vidině,
když lidi zmáhá těžký sen,
když na lůžku leží v dřímotě,
16tehdy Bůh lidem otevírá uši
a svými hrozbami je děsí.
17To aby člověka od skutku odvrátil,
aby mu v jeho pýše zabránil,
18aby jeho duši uchránil od jámy,
aby jeho život nepronikl šíp.
19Anebo ho na lůžku trestá bolestí,
takže má v kostech stálé hlodání,
20až se mu pokrm k smrti protiví
a ztratí pomyšlení i na pochoutky.
21Hubne tak, že z očí ztrácí se,
dříve skryté kosti vystupují ven.
22Jeho duše naklání se do jámy,
vykročil poslům smrti vstříc.
23Bude-li však anděl při tom člověku,
prostředník, jeden z tisíců,
který prohlásí jeho nevinu,
24smiluje se nad ním a řekne:
‚Vysvoboď jej, Bože, ať do jámy neklesne,
nalezl jsem za něj výkupné!‘
25Jeho tělo se pak jako dítě uzdraví,
do dnů svého mládí se náhle navrátí.
26Bude se modlit k Bohu a on si ho oblíbí,
znovu spatří jeho tvář s jásáním
a Bůh mu navrátí jeho blahobyt.
27A tehdy vyjde k lidem se slovy:
‚Hřešil jsem a právo převrátil,
nedostal jsem však, co jsem zasloužil.
28Bůh mě vykoupil, abych nešel do jámy,
uvidím světlo a budu žít!‘
29Toto vše tedy dělá Bůh
dvakrát i třikrát při člověku,
30aby jeho duši odvrátil od jámy,
ve světle živých aby mohl žít.
31Dej pozor, Jobe, naslouchej mi,
mlč a já promluvím.
32Máš-li co říci, odpověz mi,
mluv – chtěl bych tě obhájit!
33Pokud ne, potom naslouchej mi,
mlč a já tě moudře poučím.“

34

Bůh nedělá nic zlého
1A Elihu mluvil dál:
2„Slyšte má slova, mudrci,
vy znalci, naslouchejte mi.
3Vždyť ucho umí rozlišovat slova,
jako umí jazyk pokrm ochutnat.
4Rozhodněme sami, co je správné,
co je dobré, tu spolu posuďme.
5Job prohlašuje: ‚Jsem nevinen,
a Bůh mi právo odepřel.
6I když jsem poctivý, jsem brán za lháře,
mé rány se nehojí, ač jsem nic neproved!‘
7Je snad Jobovi někdo podobný?
Rouhá se, jako by vodu pil!
8Dává se do spolku se zločinci,
řadí se mezi ničemy!
9Vždyť říká: ‚Člověku není k ničemu
usilovat o Boží oblibu!‘
10Ať mě slyší každý, kdo rozum má:
Bůh přece nic zlého nedělá,
Všemohoucímu je křivda vzdálená.
11Každému ovšem jeho skutky odplácí,
chová se k lidem, jak si kdo zaslouží.
12Bůh v žádném případě nebude jednat zle,
Všemohoucí nemůže právo převracet.
13Kdo mu asi svěřil zem?
Kdo mu předal celý svět?
14Kdyby ho jen tak napadlo
svůj dech, svého ducha odejmout,
15všechno živé by rázem pomřelo,
lidstvo by se bylo do prachu vrátilo!
16Máš-li tedy rozum, poslouchej,
na moje slova pozor dej:
17Jak by mohl vládnout ten, kdo právo nesnáší?
Chceš snad Mocného a Spravedlivého odsoudit?
18Vždyť on i králi řekne: ‚Jsi ničemník!‘
a šlechticům: ‚Vy zločinci!‘
19On ani knížatům nestraní,
nestaví velmože před nuzáky –
dílo jeho rukou jsou jeden jak druhý!
20Uprostřed noci náhle umírají,
i mocní se zachvějí a musí pryč,
odstraněni jsou bez lidské pomoci.
21Očima sleduje cesty všech lidí,
každý jejich krok on dobře vidí.
22Není temnoty a není příšeří,
kde by se zločinci před ním schovali.
23Bůh nemusí shromažďovat další důkazy,
aby se k němu člověk na soud dostavil.
24Mocné rozdrtí bez ptaní,
jiné pak dosadí místo nich.
25O jejich skutcích dobře ví,
v noci je svrhne, a jsou zničeni.
26Ztrestá je za jejich zločiny
veřejně a všem na očích.
27To proto, že od něj odešli
a na jeho cesty vůbec nedbali.
28Křik chudých kvůli nim k Bohu vystoupil
a on vyslýchá křik ubohých.
29Když ale mlčí, kdo ho odsoudí?
Když skryje svou tvář, kdo ho uvidí?
On přitom bdí nad lidmi i národy,
30tak aby bezbožní vládnout nemohli
a nesváděli lidi do pasti.
31Co kdybys tedy Bohu pověděl:
‚Zhřešil jsem, už se to nestane;
32pokud co nevidím, prosím pouč mne,
a pokud jsem křivdil, bylo to naposled.‘
33Má snad Bůh odplácet podle tebe,
když se ti to nelíbí podle něj?
Ty sám si vyber, ne já za tebe,
pověz nám, co ses dozvěděl!
34Všichni rozumní mi to potvrdí
i moudří mě slyší a souhlasí:
35Job vůbec neví, o čem hovoří,
v jeho slovech není špetka soudnosti!
36Jen ať je Job zkoušen ještě víc,
vždyť tu odpovídá jako hanebník!
37Vždyť jenom vrší jeden hřích na druhý,
šíří mezi námi pochyby
a mluví proti Bohu víc a víc!“

35

Bůh tě neslyší
1A Elihu mluvil dál:
2„Myslíš si, že máš právo říkat:
‚Jsem spravedlivější než Bůh‘?
3Říkáš totiž, co prý tím získáš:
‚Co z toho mám, být bez hříchu?‘
4Na tyhle řeči ti tedy odpovídám
a s tebou i tvým přátelům:
5Podívej se k nebi, jen pohlédni,
pozoruj mraky – jsou vyšší, než jsi ty.
6Když budeš hřešit, co mu způsobíš?
Když rozmnožíš své viny, jak mu ublížíš?
7Když budeš spravedlivý, jak ho tím obdaříš?
Co by si od tebe mohl vzít?
8Tvá ničemnost škodí člověku jako ty,
tvou spravedlnost pocítí jen smrtelník!
9Lidé úpějí pod hrozným útlakem,
pod vládou mocných křičí o pomoc.
10Nikdo však neptá se: ‚Co Bůh, můj Stvořitel,
který písněmi rozeznívá noc,
11který nás vyučuje i skrze dobytek
a který nám na ptácích ukazuje moudrost?‘
12Když tedy volají a on se nehlásí,
je to pro zpupnost těch lidí zlých.
13Je to marné, Bůh je neslyší,
Všemohoucí je pomíjí!
14Co teprve, říkáš-li, že ho nikde nevnímáš,
že tvá pře leží u něj a ty na něj čekáš,
15že prý ve svém hněvu nikdy netrestá
a že se o ničemnost vůbec nestará!
16Job si tu však otevírá ústa naprázdno –
mluví dál a dál, a přitom neví co!“

36

Bůh je mocný
1A Elihu pokračoval dál:
2„Měj se mnou trochu strpení a povím ti,
co lze v Boží prospěch ještě říct.
3Z veliké dálky přináším poznání,
svého Stvořitele tu obhájím.
4Má slova opravdu nejsou žádné lži,
máš tu člověka skvělých znalostí.
5Hle, Bůh je mocný a není váhavý,
je mocný a v srdci rozhodný.
6Ničemy jistě nenechává žít,
k právu pomáhá ubohým.
7Neodvrací zrak od poctivých,
na trůn je s králi posadí,
aby je povýšil až navěky.
8Jsou-li však spoutáni řetězy,
v provazech bídy jsou-li chyceni,
9tehdy jim ukazuje, co provedli,
čím se provinili a jak zpyšněli.
10Otevírá jim uši, aby je poučil,
říká jim, že se mají od zla odvrátit.
11Pokud poslechnou a budou mu sloužit,
dožijí své dny ve štěstí,
svá léta v samé radosti.
12Pokud však neposlechnou, zahubí je šíp,
zahynou vlastní nevědomostí.
13Bezbožní ve svém srdci hněv si střádají,
o pomoc nevolají ani spoutáni řetězy.
14Uprostřed mládí proto zmírají,
končí svůj život mezi smilníky.
15Bůh zachraňuje ubohé jejich bídami,
otevírá jim uši soužením.
16Ano, i tebe zve zprostřed úzkosti
do nekonečné svobody,
ke stolu obtíženému jídlem nejlepším.
17Ty jsi však obtížen soudem ničemných,
soud a spravedlnost se tě zmocňují!
18Pozor, ať se nedáš zlákat hojností,
ať tě nesvádějí veliké úplatky.
19Myslíš, že ti bohatství pomůže z úzkosti,
ať už se snažíš sebevíc?
20Nedychti po noci,
kdy lidé mizí ze svých míst.
21Neopovažuj se ke zlu obrátit,
i když se ti líbí víc než strádání!
22Hle, Bůh je ve své moci vznešený.
Který učitel je mu podobný?
23Kdo mu může vytknout jeho způsoby?
Kdo mu smí říci: ‚Pácháš bezpráví‘?
24Pamatuj, že jeho dílo musíš velebit;
lidé je oslavují svými písněmi.
25Všichni smrtelníci to dílo spatřují,
člověk je vidí aspoň zpovzdálí.
26Hle, Bůh je veliký nad naše chápání,
jeho léta nelze ani vypočíst!
27On z moře vynáší kapky do výšky,
aby se v jeho mlze na déšť srážely,
28aby se pak z mraků proudem valily
a skrápěly lidstvo v hojnosti.
29Což někdo rozumí, jak se mračna stahují
a jak z jeho stanu hřmí?
30Hle, jak kolem sebe šíří blesky,
jak jimi pokrývá mořské hlubiny!
31Takovým způsobem spravuje národy,
takto jim opatřuje pokrm v hojnosti.
32Ve svých dlaních svírá blesky,
velí jim zasáhnout jejich cíl.
33Vypovídá o něm jeho burácení –
on bouří hněvem proti bezpráví!

37

Bůh je nedosažitelný
1Při tom pomyšlení se mé srdce děsí,
jako by mi chtělo z hrudi vyskočit.
2Jen si poslechněte jeho hlas hromový,
dunění, jež z úst mu vychází!
3Pod celým nebem je nechá znít,
i kraje světa svým bleskem ozáří.
4Vzápětí burácení zní,
hřímá svým hlasem vznešeným;
když zazní jeho hlas, nic ho nezdrží.
5Podivuhodně Bůh svým hlasem hřmí,
působí divy nad naše chápání.
6Sněhu poroučí: ‚Padej k zemi,‘
lijáku velí: ‚Buď průtrží!‘
7Všem lidem tehdy ruku zadrží,
aby každý smrtelník znal jeho jednání.
8I zvěř tehdy zalézá do skrýší
a zůstává ležet v peleších.
9Jen vichřice vychází ze své komnaty
a severák s sebou zimu přináší.
10Bůh tvoří led svým dechnutím,
na širých vodách mrznou hladiny.
11Oblaka vláhou obtíží,
mračna rozhání bleskem svým.
12Ta krouží sem a tam pod jeho vedením,
aby plnila jeho příkazy kdekoli na zemi.
13Ať už jeho zemi nesou trest či slitování,
on dá, aby nalezla svůj cíl.
14Naslouchej tomu, Jobe, zastav se,
o Božích divech přemýšlej.
15Rozumíš, jak Bůh oblaka vede,
jak na nich rozsvěcuje blesk?
16Rozumíš rovnováze mračen,
všem divům Toho, jenž zná vše?
17Ty, který ve svých šatech pečeš se,
když pod jižním vánkem ztichne zem,
18můžeš s ním roztáhnout mraky po obloze
pevné jak zrcadlo z bronzu ulité?
19Pouč nás tedy, co mu máme říct –
pro tmu si neumíme ani řeč připravit!
20Má se mu oznámit, že chci promluvit?
Chce si někdo říkat o vlastní zničení?
21Do slunce přece také nikdo nehledí,
když jasně září na nebi,
poté co vítr mraky rozptýlil.
22Od severu vychází zlatý třpyt,
ohromnou slávou Bůh se obklopil!
23Všemohoucí je nám nedosažitelný;
v moci a soudu je veliký,
bohatý ve spravedlnosti, nečiní příkoří.
24Toto je důvod, proč jej lidé ctí,
i když ho ani mudrcové nevidí.“

38

Kdo to zatemňuje mé záměry?
1Vtom Hospodin promluvil k Jobovi z vichru:
2„Kdo to zatemňuje mé záměry
řečmi, v nichž není poznání?
3Jako muž si teď vyhrň rukávy,
budu se tě ptát a ty mě poučíš:
4Kde jsi byl, když jsem zemi založil?
Jen pověz, když tomu rozumíš.
5Kdo určil její rozměry? To jistě víš!
Kdopak ji mírou přeměřil?
6Do čeho jsou zapuštěny její základy?
Kdo položil její kámen úhelný,
7když jitřní hvězdy sborem zpívaly
a všichni Boží synové jásali radostí?
8Kdo že to dveřmi moře uzavřel,
když se tehdy z lůna vyvalilo ven,
9když jsem je přioblékl oblakem,
zahalil mračnem jako do plenek,
10když jsem mu vytyčil meze své,
závory osadil na dveře
11a řekl: ‚Smíš až sem, a dál už ne,
tvé vzduté vlny se zlomí zde‘?
12Poručil jsi jitru někdy v životě,
ukázals někdy místo Jitřence,
13aby uchopila zem za okraje
a ničemy z ní hnala ven?
14Tehdy se země tvaruje jak jíl pod pečetí,
jak roucho začíná hýřit barvami.
15Ničemové tehdy své světlo ztrácejí,
jejich napřažená paže se přerazí.
16Pronikls tam, kde moře pramení,
prošel ses po dně propasti?
17Odhalily se ti brány smrti?
Spatřil jsi brány temnoty?
18Pochopils zemské rozměry?
Jen pověz, když všemu rozumíš!
19Kudy vede cesta k příbytku světla?
A kde přebývá temnota?
20Umíš je dovést na jejich místa?
Znáš stezku do jejich domova?
21Dávno ses narodil, jistě to znáš,
délka tvého života je nesmírná!
22Dostal ses do sněžných skladišť,
viděl jsi, kde se kroupy skladují,
23které uchovávám pro čas soužení,
pro dny bojů a válčení?
24Kudy vede cesta, kterou se štěpí blesky?
Odkud se východní vítr žene na zemi?
25Kdo vyryl koryto vodní průtrži
a dráhu pro mrak bouřkový,
26aby zaléval liduprázdnou zemi
i poušť, kde nikdo nebydlí,
27aby zavlažil opuštěné trosky
a novou trávu nechal vyrašit?
28Má snad déšť otce?
Kdo počal rosné krůpěje?
29Z kterého lůna vyšel led?
Kdo rodí jíní nebeské,
30když voda ztvrdne na kámen,
povrch propasti když zamrzne?
31Umíš Plejády pouty připoutat
anebo povolit Orionův pás?
32Dáváš v jejich čas vyjít planetám,
vedeš Medvědici a její mláďata?
33Ovládáš nebeská pravidla?
Zařídíš, aby se jimi země řídila?
34Dokážeš na mrak zavolat,
aby tě vodní průtrž zalila?
35Umíš na cestu blesky vysílat?
Ohlásí se ti: ‚Zde nás máš‘?
36Kdo moudrost ibisovi dal,
kdo vložil rozum do kohouta?
37Kdo má tu moudrost, aby mraky spočítal,
kdo nebeské džbány může vylévat,
38když se prach speče jako slitina,
když hlína pevně drží ve hroudách?
39Umíš ulovit kořist pro lvici,
můžeš hlad lvíčat nasytit,
40když se krčí ve svých peleších,
když v úkrytu v houští číhají?
41Kdo připravuje pokrm krkavci,
když jeho mláďata k Bohu volají,
když bloudí kolem a nemají co jíst?

39

1Víš snad, kdy rodí kamzíci?
Bdíš nad laněmi, když sléhají?
2Počítáš měsíce jejich březosti?
Znáš čas, kdy mají porodit?
3Tehdy se skloní a mladé vrhají,
přichází konec jejich bolestí.
4Jejich mladí pak venku nabírají sil,
až jednou odběhnou a už se nevrátí.
5Kdo divokého osla pustil na svobodu?
Kdo jen to zvíře zbavil postrojů?
6Dal jsem mu za domov pustou planinu,
jeho příbytkem je solná poušť.
7Může se posmívat hlučícímu městu,
nemusí poslouchat pokřik biřiců.
8Co najde v kopcích, to má za pastvu,
hledá si kdejakou zelenou bylinu.
9Bude ti buvol ochoten sloužit?
Bude nocovat ve tvé stáji?
10Můžeš ho provazy udržet u brázdy?
Bude za tebou orat v údolích?
11Spolehneš na něj, když má tolik síly?
Svěříš mu snad své úkoly?
12Můžeš mu věřit, že ti sveze zrní,
že shromáždí, cos vymlátil?
13Pštrosice křídly radostně mává,
jako by měla perutě s peřím čápa.
14Jenže svá vejce na zemi zanechává,
aby se v písku zahřála.
15Nedbá, že je rozšlápne něčí noha,
že je divá zvěř může rozdupat.
16Krutá je k mláďatům, jako by její nebyla;
že zmaří své úsilí, o to se nestará.
17Bůh ji totiž moudrostí neobdaroval,
ani trochu rozumu jí zdědit nenechal.
18Když ale vyskočí a do běhu se dá,
koni i s jezdcem se může smát!
19Jsi to ty, kdo dává sílu koni?
Umíš mu hřívou šíji ozdobit?
20Necháš ho skákat jako luční kobylky?
Jeho hrdé ržání bázeň nahání!
21Rozjařen silou divoce hrabe kopyty,
už už vyrazit zbraním naproti.
22Směje se strachu, vůbec se nebojí,
před mečem nechce o krok ustoupit.
23Po boku mu chřestí toulec se šípy,
kopí a šavle se blýskají.
24Chvěje se vzrušením, hltá dálky,
když zazní polnice, nic ho nezdrží.
25Při každém zatroubení řehtá: ‚Ihíí!‘
pach bitvy zdálky ucítí,
hřímání velitelů a všechen křik.
26Řídí se sokol tvým rozumem,
když k letu na jih křídla rozestře?
27Vznese se orel na tvůj povel,
aby si stavěl hnízdo ve výšce?
28Na skále bydlí, na ní nocuje,
skalní útes mu hradem je.
29Odtud se rozhlíží za pokrmem,
očima hledí do dálek.
30Jeho mláďata chtějí hltat krev;
kde jsou mrtvoly, tam je hned!“

40

1Tehdy Hospodin promluvil k Jobovi:
Nemám co dodat
2„Napraví Všemohoucího, kdo se s ním chce přít?
Kdo obviňuje Boha, ať na to odpoví!“
3Job na to Hospodinu řekl:
4„Jsem příliš nicotný – co ti mám říkat?
Kladu si ruku na ústa.
Máš sílu jako Bůh?
5Mluvil jsem jednou nebo i dvakrát.
Nemám co odpovědět ani dodávat.“
6Tehdy Hospodin promluvil k Jobovi z vichru:
7„Jako muž si teď vyhrň rukávy,
budu se tě ptát a ty mě poučíš:
8Chceš snad mou spravedlnost zpochybnit?
Chceš mě odsoudit, abys byl bez viny?
9Máš sílu jako Bůh ve svém rameni?
Zahřímáš hlasem jemu podobným?
10Zkus se ozdobit velebnou vznešeností,
obleč se do slavné nádhery!
11Svému hroznému hněvu průchod dej,
pohleď na všechny pyšné a poniž je.
12Pohleď na všechny pyšné a pokoř je,
rozdrť ty darebáky na místě.
13Naráz je pohřbi do země,
ať mají tváře v hrobě zastřené!
14Já sám pak budu chválit tě –
vždyť tě zachraňuje vlastní pravice!
15Jen se na behemota podívej,
stejně jako tebe jsem stvořil jej;
živí se trávou jako dobytče.
16Jen se podívej, jakou má sílu v bedrech,
jak mocné svaly na břiše!
17Ocasem houpe jako cedrem,
šlachy na stehnech pevně spletené.
18Kosti má jako bronzové válce,
končetiny jako tyče železné.
19On stojí v čele Božích děl,
meč na něj vztáhne jen jeho Stvořitel!
20Hory mu odvádějí povinný poplatek,
poblíž dovádí všechna polní zvěř.
21Do stínu trnovníků ulehne,
v rákosí bažin skrývá se.
22Trnovníky ho přikrývají stínem,
říčními vrbami je obklopen.
23Když řeka vzedme se, on se nelekne,
má klid, i když mu Jordán k tlamě dosáhne.
24Kdopak ho může chytit do sítě?
Vrazí mu někdo kroužek do nozder?
25Vytáhneš leviatana udicí,
stáhneš mu jazyk provazy?
26Provlečeš mu smyčku nozdrami,
probodneš mu hákem čelisti?
27Bude tě zkoušet uprosit,
bude se ti snažit vlichotit?
28Bude chtít s tebou smlouvu uzavřít,
aby ti sloužil navždycky?
29Nebo se s ním jak s ptáčkem pomazlíš?
Dáš ho na vodítko dcerkám na hraní?
30Že by ho obchodníci dobře prodali?
Mohli by ho kupci porcovat na kusy?
31Pokryješ jeho kůži oštěpy?
Trefíš ho harpunami do hlavy?
32Opovaž se na něj ruku položit!
Pomysli na ten boj a už to nezkusíš!

41

1Nikdo proti němu nemá žádnou naději,
pouhý pohled na něj člověka porazí.
2Nikdo se neosmělí, aby ho vydráždil –
kdo by se tedy proti mně postavil?
3Kdo mě chce vyzvat, ať mu zaplatím?
Všechno pod nebem je mým vlastnictvím!
4Nechci pomlčet o jeho údech,
o jeho síle a skvělé postavě:
5Kdo ho z jeho pláště vysvlékne?
Kdo pronikne jeho dvojité pancíře?
6Vrata jeho tlamy kdopak rozevře?
Jeho zuby všude kolem šíří děs!
7Řady šupin si nese na hřbetě,
jako pečetí jsou pevně spojené.
8Jedna přiléhá ke druhé,
ani vzduch mezi nimi neprojde.
9Jsou k sobě navzájem těsně semknuté,
drží pohromadě, nic nerozdělí je.
10Když si odfrkne, jako když třeskne blesk,
úsvit se rozzáří pod jeho pohledem.
11Z jeho tlamy září pochodeň,
roj jisker létá kolem něj.
12Dým se mu valí od nozder,
jako když rákos hoří pod kotlem.
13Svým dechem rozžhaví uhlí řeřavé,
jeho tlama šlehá plamenem!
14Síly je plná jeho šíje
a předchází ho děs.
15Svaly mu pevně drží na těle,
tvrdé jak slitina – nezachvějí se.
16Srdce má tvrdé na kámen,
jak spodní žernov tvrdé je.
17Když se zvedne, bojí se i bohové,
když sebou trhne, jsou strachy bez sebe.
18Zasáhnout ho mečem je zcela zbytečné,
stejně tak kopím, šípem či oštěpem.
19Železo je pro něj slámě podobné,
bronz považuje za dřevo trouchnivé.
20Šípy ho nezaženou na útěk,
kamenů z praku si všímá jako plev.
21Za stébla slámy považuje kyje,
mávání šavlí směje se.
22Ostré střepy mu rostou na břiše,
stopu nechává jak brány blátem vláčené.
23Hlubina kvůli němu jako v kotli vře,
moře pění jak voňavkářův kelímek.
24Ve vodě za ním brázda třpytí se,
jako by šediny narostly hlubině.
25Nikdo na zemi mu není podoben –
je stvořen zcela bez bázně.
26Na všechno povýšené svrchu dívá se,
všem pyšným šelmám kraluje!“

42

Dosud jsem o tobě jen slýchal
1Job na to Hospodinu řekl:
2„Uznávám, že jsi všemocný
a že nic nepřekazí tvé úmysly.
3Ptal ses: ‚Kdo to zastírá mé záměry,
a přitom nemá poznání?‘
Ano, mluvil jsem, o čem jsem neměl ponětí,
o tajemstvích, jež jsou nad mé chápání.
4Řekl jsi: ‚Poslouchej a já promluvím,
budu se tě ptát a ty mě poučíš.‘
5Dosud jsem o tobě jen slýchal pověsti,
teď tě však na vlastní oči spatřuji.
6Proto se pokořuji –
v prachu a popelu činím pokání!“
7Když Hospodin domluvil tato slova k Jobovi, promluvil k Elifazovi Temanskému: „Hořím hněvem proti tobě a tvým dvěma přátelům, protože jste o mně nemluvili pravdivě jako můj služebník Job.8Proto si teď vezměte sedm býků a sedm beranů a jděte za mým služebníkem Jobem. Obětujte za sebe zápalnou oběť a můj služebník Job ať se za vás modlí. Jen proto, že dám na něj, vás hanebně nepotrestám. Nemluvili jste totiž o mně pravdivě jako můj služebník Job.“9Elifaz Temanský, Bildad Šuchský a Sofar Naámský tedy šli a udělali, co jim Hospodin řekl. A Hospodin Joba vyslyšel.
10Když se Job modlil za své přátele, Hospodin mu navrátil vše, co ztratil, a dal Jobovi dvakrát více, než co měl dřív.11Všichni jeho bratři a sestry i všichni jeho dřívější známí přišli za ním a hodovali s ním v jeho domě. Litovali ho a těšili kvůli všem těm neštěstím, která na něj Hospodin uvedl. Každý z nich mu dal stříbrnou minci a jednu zlatou náušnici.
12Hospodin tedy Jobovi nakonec požehnal více než na počátku. Měl totiž 14 000 ovcí, 6 000 velbloudů, 1 000 párů dobytka a 1 000 oslic.13Měl také sedm synů a tři dcery.14Jedné dal jméno Jemima, druhé Kesia a třetí Keren-hapuch.15V celé zemi nebyly tak krásné ženy jako dcery Jobovy. A otec jim dal dědictví mezi jejich bratry.
16Potom Job žil ještě sto čtyřicet let a viděl své děti a děti svých dětí až do čtvrtého pokolení.