English
Hospodin bude stát po tvém boku, on sám tvé nohy před pastí ochrání! (Přísloví 3:26)
Chcete dostávat Slovo na den e-mailem? Přihlašte se zde.

Online Bible21

Přejít na:
Obsah:

Kazatel

1

Všechno je marnost
1Slova Kazatele, syna Davidova, krále v Jeruzalémě.
2Marnost nad marnost! řekl Kazatel. Marnost nad marnost, všechno je marnost!3K čemu je člověku všechno to pachtění, kterým se pachtí pod sluncem?
4Jedno pokolení odchází a jiné přichází,
země však nehnutě trvá navěky.
5Slunce vychází a znovu zapadá,
aby chvátalo tam, odkud vyjít má.
6Severní vítr se mění v jižní,
sem a tam točí se, tam a sem,
kolem dokola stále vrací se.
7Veškeré řeky do moře míří,
moře se ale nepřeplní.
Tam, odkud pramení, se řeky vrací,
aby pak odtamtud znovu plynuly.
8Jak jen jsou úmorné všechny ty věci,
člověk to ani nemůže vyslovit!
Oko se pohledem nikdy nenasytí,
ucho se nenaplní slyšením!
9Co bylo dříve, to zase bude,
to, co se dělo, se bude dít.
Není nic nového pod sluncem.
10Copak je něco, o čem se dá říci:
Pojď se podívat na něco nového?
Vždyť to tu bylo už celé věky,
bylo to na světě dávno před námi!
Bídný úkol
11Není památky po našich předcích,
tak jako nebude po našich potomcích:
Ani památky nezbude po nich
mezi těmi, kdo je nahradí.
12Já Kazatel jsem byl izraelským králem v Jeruzalémě.13Rozhodl jsem se vynaložit svou moudrost, abych vyzkoumal a vyzkoušel vše, co se děje pod nebem – takový bídný úkol totiž dal Bůh lidem, aby se jím zabývali.14Viděl jsem vše, co se děje pod sluncem, a hle, všechno je marnost a honba za větrem.
15Co je křivé, se narovnat nedá,
co chybí, se nedá nahradit.
16Pomyslel jsem si: Hle, nabyl jsem moudrosti a převýšil všechny, kdo vládli Jeruzalému přede mnou. Protože jsem pojal tolik moudrosti a vědění,17rozhodl jsem se okusit moudrost, okusit také hloupost a ztřeštěnost. Poznal jsem ale, že je to honba za větrem.
18Čím více moudrosti, tím více mrzutosti;
kdo množí vědění, množí žal.

2

Nic jsem si neodepřel
1Pomyslel jsem si: Vzhůru, měl bych vyzkoušet radovánky! Užij si přece blahobyt! A hle – i to je marnost.2O smíchu jsem řekl: Pomatenost! O radovánkách: K čemu to?3Rozhodl jsem se holdovat vínu a osvojit si ztřeštěnost, nadále se však v srdci řídit moudrostí, abych zjistil, v čem spočívá lidské štěstí v těch pár dnech života pod nebem.
4Proto jsem podnikal nemálo věcí:
Vystavěl jsem si paláce,
vysázel jsem si vinice.
5Zakládal jsem parky a zahrady,
plnil je stromy s rozličným ovocem.
6Zbudoval jsem si vodní nádrže,
zavlažoval z nich háje se stromky.
7Pořídil jsem si otrokyně a otroky,
měl jsem dostatek domácí čeledi.
Vlastnil jsem stáda dobytka i ovcí,
měl jsem jich víc než v Jeruzalémě kdo dřív.
8Shromáždil jsem stříbra i zlata hromady,
poklady králů, poklady mnoha krajin.
Opatřil jsem si zpěváky a také zpěvačky,
lidských rozkoší jsem užil s množstvím konkubín.
9Stal jsem se slovutným a předčil jsem všechny, kdo byli v Jeruzalémě přede mnou; má moudrost mi stále byla po boku.
Omrzel mě život
10Nač padlo mé oko, nic jsem si neodepřel, žádné radosti jsem se nevyhnul. Všechno to pachtění mi přinášelo radost – jedinou odměnu za všechno pachtění.
11Pak jsem se ohlédl na všechno své počínání, na všechno pachtění, jímž jsem se zabýval: Hle, vše je marnost a honba za větrem! Není nic smysluplného pod sluncem!
12Zaměřil jsem se na to, abych posoudil moudrost a také hloupost a třeštění. (Co asi zmůže králův následník? Ne více než jeho předchůdci!)13Viděl jsem, že moudrost je lepší než hloupost, tak jako je světlo lepší než temnota.

14„Moudrý má oči otevřené,
hlupák však bloudí v tmách.“

Nyní ale sám poznávám, že stejný osud čeká oba dva!
15Čeká-li mě i hlupáka týž osud, říkám si, nač je mi vůbec tolik moudrosti? A tak jsem usoudil, že i to je marnost.
16Po moudrém ani hloupém památka nepotrvá věčně. Vše minulé se v budoucnu zapomene – jak moudrého, tak hlupáka čeká smrt.17Proto mě omrzel tento život; nelíbí se mi vůbec nic pod sluncem. Všechno je marnost a honba za větrem!
18Omrzelo mě všechno to pachtění, kterým se pachtím pod sluncem a které po mně zdědí můj následník.19Kdo ví, zda bude moudrý, anebo bláhový? Tak či tak získá vše, pro co jsem se lopotně pachtil a nač jsem vynaložil svou moudrost pod sluncem. I to je marnost.
20Došel jsem k zoufalství nad vším tím pachtěním, jímž jsem se pachtil pod sluncem!21Někdo se pachtí moudře a zručně, svůj úspěch však odkáže tomu, kdo se s tím nepachtil. I to je marnost a hrozná věc.
22K čemu je člověku všechno to pachtění, všechno to usilování, kterým se pachtí pod sluncem?23Po všechny dny zakouší muka, trápí se při všem, čím se zabývá, takže ani v noci nemá klid. I to je marnost.
24Je snad pro člověka něco lepšího než jíst a pít a při svém pachtění se potěšit? Vidím však, že i to pochází z ruky Boží.25Vždyť kdo by bez něj mohl jíst a všeho užívat?26Svého oblíbence Bůh obdaří moudrostí, umem a radostí; hříšníku ale svěří úkol hromadit a kupit, co potom musí zanechat Božímu oblíbenci. I to je marnost a honba za větrem.

3

Vše má svůj čas
1Vše má svou chvíli, každá věc pod nebem má svůj čas:
2Je čas rodit se a čas umírat,
čas sázet a čas sadbu vytrhat,
3čas zabíjet a čas uzdravovat,
čas bořit a čas budovat,
4čas plakat a čas se smát,
čas rmoutit se a čas tancovat,
5čas házet kamení a čas kamení sbírat,
čas objímat a čas objímání zanechat,
6čas hledat a čas pozbývat,
čas chovat a čas odmítat,
7čas trhat a čas sešívat,
čas mlčet a čas povídat,
8čas milovat a čas nenávidět,
čas boje a čas pokoje.
9Co tedy má ten, kdo se snaží, ze všeho svého pachtění?10Vypozoroval jsem úkol, který dal Bůh lidem, aby se jím zabývali.11On sám vše dělá včas a krásně a lidem vložil věčnost do srdce, člověk však nevystihne Boží dílo od počátku až do konce.
12Usoudil jsem, že člověk nemá jiné štěstí než radovat se a užívat života.13Může-li kdokoli jíst a pít a uprostřed svého pachtění se potěšit, je to Boží dar!
14Vím, že vše, co Bůh dělá, trvá navěky; nic k tomu nelze přidat ani z toho nic odejmout. A proč to Bůh dělá? Aby před ním měli bázeň.
Z prachu do prachu
15Co je, už bylo.
Co bude, už je.
Co minulo, Bůh vyhledá.
16A ještě něco jsem viděl pod sluncem: Namísto práva zlo, namísto spravedlnosti zlo.17Pomyslel jsem si: Spravedlivého i zlého Bůh přivede na soud; tam přijde čas na každý skutek i úmysl.
18Pomyslel jsem si: Tímto způsobem Bůh lidi zkouší, aby se ukázalo, že jsou zvěř.19Lidi i zvířata čeká stejný osud – jeden umírá tak jako druhý, všichni dýchají stejný vzduch. Člověk zvířata ničím nepřevyšuje, všechno je marnost!20Všichni směřují k témuž místu – všichni jsou z prachu, všichni se do prachu zase vracejí.21Kdo ví, že lidský duch míří vzhůru, zatímco duch zvířat mizí pod zemí?
22Vidím tedy, že člověk nemá jiné štěstí než radovat se z díla, které je jeho údělem. Vždyť kdo mu dá nahlédnout, co chystá budoucnost?

4

Závidím mrtvým
1Když jsem se rozhlédl, znovu jsem viděl jen samé bezpráví pod sluncem: Slzy utiskovaných – útěcha nikde. Moc v rukou utiskovatelů – útěcha nikde!2Proto závidím dávno mrtvým spíše než těm, kdo jsou dosud naživu.3Nejšťastnější je ale ten, kdo ještě nebyl a neviděl zlo, které se děje pod sluncem!
4Shledal jsem také, že všechno pachtění a snaha o úspěch pramení z lidské závisti vůči bližnímu. I to je marnost a honba za větrem!
5Hlupák do klína složí ruce
a potom sžírá se.
Dvěma je lépe
6Lepší špetka klidu
než náruč námahy
a honba za větrem!
7Když jsem se rozhlédl, viděl jsem další marnost pod sluncem:8Někdo je sám a nikoho nemá, je bez dětí a bez bratrů. Jeho pachtění ale nebere konce, očima lační po větším bohatství. „Pro koho se to vlastně pachtím, proč si odpírám všechno pohodlí? I to je marnost a bídné úsilí.“
9Lépe je dvěma nežli samotnému;
jejich námaha má štědrou odměnu:
10Padne-li jeden z nich, druhý ho zvedne,
padne-li osamělý, běda, kdo zvedne jej?!
11Dva lidé spolu spící lépe zahřejí se,
jak ale zahřeje se ten, kdo spí sám?
12Je-li napaden jeden, dva spolu odolají;
trojitý provázek se těžko přetrhne!
13Lepší je chudý a moudrý mladík než starý a pošetilý král, který si ani nenechá poradit.14Bývalý vězeň se může stát králem, rozený král zase chudákem.15Viděl jsem, že všichni, kdo žili pod sluncem, drželi s oním mladíkem, který nastoupil po králi.
Nespěchej mluvit
16Stanul v čele nespočetných zástupů, těm, kdo přišli potom, se ale nelíbil. Ano, i to je marnost a honba za větrem.
17Dej pozor na své kroky, když jdeš do Božího domu. Přicházej raději naslouchat než přinášet oběť hlupáků – ti ani nevědí, jak špatně jednají!

5

1Nespěchej mluvit, neukvapuj se, než něco řekneš před Bohem. Bůh je v nebi a ty na zemi, proto si ušetři spoustu slov.
2Z množství práce jsou těžké sny,
množstvím slov mluví hlupáci.
3Když Bohu něco slíbíš, neotálej to splnit; hlupáky totiž nemá v oblibě. Cokoli slíbíš, splň!4Bylo by lepší nic neslibovat, než když jsi slíbil a nesplnil.5Nedovol svým ústům, aby tě přivedla k hříchu, neříkej Božímu poslu, žes to tak nemyslel. Proč máš svou řečí hněvat Boha, takže by zničil vše, cos dokázal?
Peněz se nenasytíš
6Množství snů je pouhá marnost,
stejně tak spousta slov –
proto se Boha boj!
7Když někde uvidíš, jak je utiskován chudý a jak je lidem odpíráno právo a spravedlnost, nebuď tou věcí nijak překvapen. Vysoce postaveného totiž chrání vyšší a ještě vyšší jsou nad nimi.8Úrodu země si dělí všichni, na poli přece vydělá i král.
9Kdo miluje peníze, peněz se nenasytí;
kdo miluje hojnost, nemá nikdy dost.
I to je marnost.
10Větší majetek živí víc lidí,
co z něj tedy má jeho majitel?
Je to jen pastva pro oči.
11Kdo pracoval, ten sladce spí,
ať jedl málo nebo moc;
boháč však nespí pro sytost.
Jak přišel, tak odchází
12Je hrozná bolest, kterou jsem viděl pod sluncem: Bohatství, které majitel kupí ke svému vlastnímu neštěstí.13Nešťastným obratem může to bohatství ztratit; když zplodí syna, nezanechá mu vůbec nic.14Z lůna své matky vyšel nahý a stejně, jak přišel, zase odchází – vůbec nic si s sebou neodnese přes všechno svoje pachtění.15To je právě ta hrozná bolest: Stejně, jak člověk přišel, tak zase musí odejít. Co z toho bude mít, že se pachtil za větrem?16Všechny své dny strávil ve tmě – v tolika trápeních, v bolesti, ve zlobě!
17A tak jsem viděl, v čem spočívá štěstí: Je správné jíst a pít a užít potěšení při všem tom lopotném pachtění v těch pár dnech života pod sluncem, které člověku Bůh dal – vždyť to je jeho údělem.18Komu Bůh dopřál bohatství a jmění a dovolil mu jich užívat, ať přijme svůj úděl a raduje se uprostřed svého pachtění – vždyť je to Boží dar!19Komu Bůh dává do srdce radost, ten sotva pomyslí na krátkost života.

6

Duše zůstává hladová
1Je hrozná věc, kterou jsem viděl pod sluncem a která těžce doléhá na lidi:2Bůh někomu dopřeje bohatství, jmění i slávu, takže mu v životě nechybí nic, nač si vzpomene. Bůh mu však nedovolí těch věcí užít – nechá je užívat někomu cizímu. Jak je to marné a bolestné!
3Kdyby měl člověk třeba sto dětí
a dožil se velké spousty let,
kdyby však v životě nezakusil štěstí
a nakonec neměl ani hrob,
pak říkám, že i potracené dítě
je šťastnější než on!
4Přišlo nazmar a ve tmě zmizí,
jeho jméno zůstane skryto v tmách,
5nevidí slunce a o ničem neví,
narozdíl od něj má ale klid.
6Kdyby ten člověk žil dvakrát tisíc let,
kdyby však štěstí nezažil –
což všichni tamtéž nemíří?
7Veškeré pachtění má nasytit lidská ústa, duše však přesto zůstává hladová.8Jakou má výhodu moudrý před hlupákem? K čemu je chudákovi, že ví, jak se chovat před lidmi?9Lepší je, co je vidět očima, než to, za čím duše utíká. I to je však marnost a honba za větrem.
10Vše, co se děje, už bylo pojmenováno, dávno je známo, jak na tom člověk je – s tím, kdo je silnější, nemůže soupeřit.11Čím více slov, tím větší marnost! Co z toho všeho člověk má?12Kdo ví, v čem spočívá lidské štěstí v těch pár dnech marného života, který pomine jako stín? Kdo člověku poví, co se bude dít pod sluncem, až on tu nebude?

7

Ve stínu moudrosti
1Lepší je dobré jméno než nejlepší olej,
den smrti je lepší než den zrození.
2Lepší je vejít do domu smutku
nežli do domu veselí.
Každého člověka čeká konec –
kdo je naživu, ať na to pomyslí!
3Lepší je zármutek nežli smích,
smutná tvář srdce zvelebí.
4Srdce moudrých je v domě truchlení,
srdce hlupáků v domě zábavy.
5Lepší je vyslechnout výtky mudrců
nežli poslouchat písničky hlupáků.
6Jako když pod hrncem zapraští roští,
tak rychle vyhoří hlupákův smích.
I to je marnost!
7Nátlak i z moudrého udělá blázna,
úplatek kazí srdce člověka.
8Lepší je, když něco končí, než když to začíná;
lepší je trpělivý než ten, kdo se nadýmá.
9Nebuď snadno popudlivý k hněvu,
mrzutost odpočívá v klíně hlupáků.
10Neříkej: Kde jsou ty staré dobré časy?
Takové otázky není moudré klást.
11Moudrost je dobrá jako zděděné jmění,
prospěšná je těm, kdo vidí světlo dne.
12Být zaštítěn moudrostí
je jako být zaštítěn penězi,
poznání moudrosti však má výhodu:
ty, kdo ji mají, drží naživu.
13Pohleď na Boží dílo – kdo může narovnat, co on pokřivil?
Viděl jsem všechno
14V dobrý den užívej štěstí a ve zlý den si uvědom, že Bůh jej učinil tak jako ten druhý, aby si člověk nikdy nebyl jist, co skrývá budoucnost.
15Za dnů své marnosti jsem viděl všechno: Spravedlivý umírá i se svou spravedlností, zlý žije dlouho i se svou špatností.16Nebývej příliš spravedlivý ani přehnaně moudrý. Proč se máš trápit?17Nebuď však ani příliš zlý a také nebuď bláhový. Proč máš předčasně umřít?18Toho je dobré se držet a tamtoho se nepouštět; kdo je bohabojný, dodrží obojí.
19Moudrost je moudrému větší silou
než deset vládců ve městě.
20Na zemi není jediný spravedlivý,
který by konal dobro a nehřešil.
21Nestarej se o všechno, co se kde říká,
abys neslyšel kletby svého otroka.
22Ve vlastním srdci přece dobře víš,
že i tys druhé často proklínal.
23V tom všem jsem se snažil najít moudrost. Říkal jsem si, že zmoudřím, moudrost mi ale zůstala vzdálená.24Vzdálená je, ať už je jakákoli! Kdo jen ji nalezne hluboko v hlubinách?
25Všechno jsem v mysli probral, abych poznal a prozkoumal moudrost a dopátral se smyslu, abych pochopil i zlou tupost a hloupou bezhlavost.26Tehdy jsem nalezl něco trpčího než smrt – svůdnou ženu, jejíž srdce je past a jejíž paže jsou pouta. Boží oblíbenec unikne před ní, hříšníka ale polapí.27Pohleď, k čemu jsem došel, praví Kazatel: Jedno jsem porovnával s druhým, abych našel smysl,28po němž má duše tolik toužila, ale nenašel jsem jej. Mezi tisícem jsem našel jediného muže, ženu jsem ale mezi tolika nenašel.29Pohleď, došel jsem pouze k jedinému: Bůh stvořil člověka správně, oni však následovali spoustu výmyslů.

8

Nikdo neovládne vítr
1Kdo se může poměřovat s moudrým,
kdo umí vyložit každou věc?
Moudrost člověku rozjasňuje tvář,
i jeho tvrdé rysy obměkčí.
2Já ale říkám: Královské rozkazy dodržuj s ohledem na Boží přísahu.3Neopouštěj ho ukvapeně, nepřipojuj se ke vzpouře – vždyť může učinit, co si zamane!4Za královským slovem je jeho moc. Kdo se ho zeptá: Co to provádíš?
5Kdo plní přikázání, neokusí nic zlého,
moudrý ví v srdci kdy, jak a co.
6Vše má svůj správný čas, jistě. Člověk má ale tu velikou potíž,7že nikdy neví, co se bude dít. Kdo jen mu prozradí, co chystá budoucnost?
Nikdo nemůže pochopit
8Nikdo neovládne vítr, aby jej lapil,
dnem svojí smrti nikdo nevládne.
Nikdo nemá úniku z té bitvy,
zlosyn se nezachrání ani zločinem.
9To všechno jsem viděl, když jsem uvažoval o všem, co se odehrává pod sluncem v čase, kdy člověk panuje nad člověkem k jeho záhubě.10Viděl jsem, jak se strojí pohřby zlosynům, kteří opustili svatyni; na ty, kdo konali dobro, si ale ve městě nikdo nevzpomněl. I to je marnost!
11Zlé činy nejsou trestány rychle, proto má lidské srdce chuť páchat zlo.12Hříšník páchá zlo třeba nastokrát, žije však stále dál a dál. Ano, vím:
Dobře se povede bohabojným,
neboť žijí v bázni před Bohem.
13Zlosynu se však dobře nepovede,
nedlouhý život mu prchne jako stín,
neboť se Boha nebojí.
14Na zemi se však děje ta marnost, že spravedlivým se vede, jako by páchali zločiny, zatímco zlosynům se vede, jako by jednali spravedlivě. Říkám: I to je marnost.15Proto, ať žijí radovánky! Vždyť člověk nemá pod sluncem jiné štěstí než jíst a pít a přitom se radovat. Jen to mu totiž zbývá při jeho pachtění v těch pár dnech života, které mu pod sluncem Bůh dal.
16Rozhodl jsem se poznat moudrost a ve dne v noci nezamhouřit oka, dokud neprohlédnu dění na zemi.17Tehdy jsem viděl: Vše je Boží dílo! Člověk nepochopí, co se děje pod sluncem. Jakkoli se za tím pochopením pachtí, nikdy je ale nemůže postihnout. I kdyby mudrc tvrdil, že to ví, ani on to nemůže nikdy pochopit.

9

1Když jsem o tom všem v srdci uvažoval, dospěl jsem k tomuto: Spravedlivé a moudré i s jejich skutky má ve svých rukou Bůh. Ať je to láska anebo zášť, lidé neví o ničem, co leží před nimi.2Každý pokaždé dopadá stejně: Spravedlivé i zlosyny čeká týž osud – dobré i zlé, čisté i nečisté, ty, kteří obětují, i ty, kdo nikoli. Dobrý je na tom tak jako hříšník; kdo skládá přísahu i ten, kdo se jí bojí.
3To je to nejhorší na všem, co se děje pod sluncem – že všechny čeká týž osud. Lidské srdce je navíc plné zloby a hloupost je provází celým životem. Když potom musejí zemřít,4bude snad někdo ušetřen? Všichni živí však mají naději, vždyť: „Živý pes je na tom lépe než mrtvý lev.“5Živí totiž vědí, že musejí zemřít, mrtví však nevědí vůbec nic. Žádné odplaty se už nedočkají, i pouhá vzpomínka na ně zanikla.6Jak jejich láska, tak jejich zášť, všechna jejich vášeň je dávno pryč. Nikdy už nebudou mít podíl na ničem, co se odehrává pod sluncem.
7Vzhůru! Jez radostně svůj chléb
a zvesela pij víno své,
vždyť Bůh si tvé skutky dávno oblíbil!
8Ať jsou tvé šaty vždycky bílé,
olej na tvé hlavě ať nikdy nechybí.
9Užívej život se svou milovanou ženou
po všechny marné dny svého života,
jenž ti byl darován pod sluncem.
Všechny své marné dny si užij –
vždyť to je tvou odměnou, dokud žiješ,
ve všem tom pachtění,
kterým se pachtíš pod sluncem.
10Čehokoli se chopí tvá ruka,
tomu se věnuj ze všech sil –
vždyť míříš do hrobu, kde není co dělat,
kde chybí smysl, moudrost i vědění!
11Když jsem se rozhlédl pod sluncem, viděl jsem, že běh nezáleží na rychlých a boj na statečných, ba ani živobytí na moudrých, bohatství na šikovných a přízeň na zkušených – o všem rozhoduje chvíle a náhoda.
Moudrost je lepší než síla
12Člověk nezná svůj čas, podoben rybám, které vyloví krutá síť, anebo ptákům, kteří se chytí do pasti. Právě tak bývají lapeni lidé, když na ně znenadání přichází chvíle neštěstí.
13Viděl jsem pod sluncem také tento příklad moudrosti a připadá mi významný:14Bylo jedno malé město a v něm hrstka lidí. Přitáhl na ně mocný král, a když je oblehl, navršil kolem něj mohutný val.15V tom městě byl jeden chudý mudrc a ten je svou moudrostí zachránil. Potom si ale na toho chudáka už nikdo nevzpomněl.16Souhlasím, že „Moudrost je lepší než síla“. Moudrost chudáka však bývá v opovržení a jeho slova nikdo neslyší.
17Lepší je slyšet klidná slova moudrých
než povyk vládce hlupáků.
18Moudrost je lepší než válečné zbraně –
jediný hříšník však zničí mnoho dobrého.

10

1Vonná mast zasmrádne mrtvými mouchami,
trocha nerozumu přebije spoustu moudrosti.
2Moudrý má srdce na pravém místě,
hlupák ale na nepravém.
3Hlupáka na cestě poznáš po bezhlavosti;
všem dává najevo svoje hlupáctví.
Hloupost na nejvyšších místech
4Před hněvem vladaře se z místa nehýbej,
vždyť krotkost napraví i chyby veliké.
5Je hrozná věc, kterou jsem viděl pod sluncem, a sice omyl, jehož se dopouštějí vládci:6Hloupým se nabízejí nejvyšší místa, ušlechtilí však vězí kdesi hluboko.7Viděl jsem otroky sedět na koních a velmože jít pěšky jako otroky.
8Kdo jámu kopá, ten do ní padá,
kdo boří zeď, toho uštkne had.
9Kdo láme kamení, ten se jím zraní,
kdo štípá dříví, ten si tím ublíží.
10Když nikdo nenabrousí otupené ostří,
je třeba přidat více sil,
moudrost však zmůže mnohem víc.
11Uštkne-li had, než ho kdo uřkne,
slova zaříkávače už nic nezmohou.
12Moudrý svou řečí získá přízeň,
tupce však zahubí jeho vlastní rty.
13Hloupost je úvodem k jeho řeči,
po ní následují hrozné nesmysly;
14blázen povídá dál a dál.
Člověk netuší, co se bude dít –
kdo jen mu prozradí, co bude dál?
Nezlořeč králi
15Pachtění hlupáků unavuje,
vždyť ani netrefí do města!
16Běda ti, země, když je tvým králem dítě
a tvoji velmoži zrána hodují!
17Blaze ti, země, když je tvým králem šlechtic
a tvoji velmoži v pravý čas hodují –
pro posilnění, ne pro opití!
18Pro zahálku se bortí krovy,
pro líné ruce teče do domu.
19Pro potěšení se pořádají hody,
radost ze života víno přináší –
vše ale záleží na penězích.
20Nezlořeč králi, byť jenom v mysli,
boháči nezlořeč ani v ložnici;
nebeské ptactvo to všechno rozhlašuje,
každé tvé slovo roznese na křídlech.

11

Neskládej ruce
1Posílej svůj chléb po vodě –
po čase znovu najdeš jej.
2Rozděl vše na sedm nebo i osm dílů,
vždyť nevíš, co zlého může potkat zem.
3Když se oblaka naplní vodou,
průtrž se na zemi vylije.
Když spadne strom, zůstane ležet,
ať padl k jihu nebo na sever.
4Kdo čeká vítr, nikdy nezaseje,
kdo hledí na mraky, nikdy nesklidí.
5Tak jako nerozumíš cestě větru
anebo zárodku v lůnu těhotné,
stejně tak nerozumíš dílu Boha,
jenž působí to vše.
Raduj se z mládí
6Rozsívej zrána svoje zrno
ani zvečera své ruce neskládej –
vždyť nevíš, zda se zdaří to, či ono,
či zda je stejně dobré obojí.
7Jak sladké je světlo; vidět slunce je tak příjemné!8Jakkoli dlouho člověk žije, ze všech těch let ať se raduje – ať ale přitom pamatuje, kolik jej čeká dnů v temnotě. Vše, co přijde, je zmar.
9Raduj se, mladíku, ze svého mládí;
ze srdce vesel se, dokud jsi mlád.
Jdi, kam tě vede tvé vlastní srdce,
za tím, co vidíš svýma očima.
Buď si však vědom, že s tímto vším
před Božím soudem budeš stát.
10Zármutek si k srdci nepřipouštěj
a všechny potíže drž si od těla –
vždyť dětství a mládí je marnost prchavá!

12

Než slunce zhasne
1Pamatuj na svého Stvořitele,
dokud jsi ještě mlád,
dříve než přijdou zlé dny a roky,
o kterých řekneš: Nemám je rád!
2Dřív než ti slunce zhasne
tak jako světlo měsíce a hvězd
a než se obloha znovu
temnými mraky zatáhne.
3Strážcové domu se tehdy rozechvějí,
udatní mužové se přikrčí,
prořídnou řady těch, jež v mlýnku mlely,
ty, jež vyhlížely z oken, se do tmy ponoří.
4Tehdy se zavřou dveře do ulice
a mlýnek zvolna umlkne,
budeš se probouzet šveholením ptáků,
všechny písně však budou zastřené.
5Tehdy se člověk začne bát výšek
a každá cesta hrozbu znamená,
mandloň rozkvete bílým květem,
příliš těžká je i kobylka
a všechna chuť se ztratila.
Člověk odchází do věčného domu,
ulicí krouží truchlící.
6Pamatuj na svého Stvořitele,
dřív než se přetrhne stříbrná šňůra
a zlatá mísa než se rozbije,
dřív než se roztříští džbán nad pramenem
a kolo u studny se rozláme,
7než se prach vrátí do země, kde býval,
a duch se vrátí k Bohu, jenž ho daroval.
8Marnost nad marnost, řekl Kazatel, všechno je marnost.
9Nejenže byl Kazatel moudrý – svému vědění také učil prostý lid. Vy-slechl, zkoumal a také upravil mnohá přísloví.10Kazatel hledal výstižná slova a sepsal poctivé a pravé výroky.
11Slova mudrců jsou jako bodce,
sbírky výroků jsou hřeby zatlučené –
všechny pocházejí od téhož Pastýře.
12Cokoli je navíc, toho se varuj, synu. Píše se tolik knih, že to nebere konce, a přílišné bádání člověka unaví.13Zde je souhrn všeho, co jsi slyšel: Měj bázeň před Bohem a plň jeho přikázání – vždyť to je pro člověka vším.