English
Bez porady se plány hroutí, při množství rádců se však naplní. (Přísloví 15:22)
Chcete dostávat Slovo na den e-mailem? Přihlašte se zde.

Online Bible21

Přejít na:
Obsah:

Pláč

1

Opuštěné město
1Ach, jak zůstalo opuštěno
to město plné lidí!
Jako by bylo ovdovělo
to proslulé mezi národy!
Bývalo kněžnou mezi zeměmi,
a teď je v otroctví.
2Hořce naříká celou noc,
po tvářích kanou slzy.
Z jejích milenců, kolik jich bylo,
ji žádný nejde utěšit.
Všichni přátelé ji zradili,
obrátili se proti ní!
3Juda odešel do vyhnanství
ponížen krutou porobou.
Přebývá mezi pohany
a nemá, kde by spočinul.
Všichni, kdo ho pronásledovali,
ho dostihli v jeho sevření.
4Osiřelé jsou cesty na Sion,
nikdo už nejde na slavnost.
Jeho brány pustě zejí,
jeho kněží sténají,
jeho panny mají smutek –
Sionu je tak hořce!
5Jeho protivníci triumfují,
nepřátelé mají zdar.
Hospodin totiž Jeruzalém ranil
kvůli mnoha jeho nevěrám.
Do zajetí šly i děti –
nepřítel si je vzal!
6Dceru sionskou opustila
veškerá nádhera.
Její velmoži jako jeleni
pastvu marně hledají;
zbaveni síly prchají
před svými pronásledovateli.
7Ve dnech trápení a bloudění
Dcera jeruzalémská vzpomíná
na všechny poklady,
jež kdysi mívala.
Když její lid padal rukou soka
a nikdo nešel na pomoc,
nepřítel se tenkrát díval
a smál se nad tou záhubou.
8Dcera jeruzalémská hrozně hřešila,
stala se nečistou.
Každý ctitel jí teď pohrdá,
když vidí její nahotu,
a ona zatím sténá,
hanbou zakrývá si tvář.
9Na jejích sukních špína ulpěla,
nestarala se, co bude pak.
Neuvěřitelný byl její pád
a nikde žádná útěcha.
Pohleď, Hospodine, na mé trápení –
nepřítel zvítězil!
10Na vše, co jí bylo drahé,
vztáhl svou ruku nepřítel.
Viděla, jak do její svatyně
vtrhli pohané –
ti, o kterých jsi nařídil:
„Do tvého shromáždění nesmějí!“
11Všechen její lid sténá
a žebrá o chleba.
Své drahé dali za něco k jídlu,
aby se udrželi naživu.
Pohleď, Hospodine, jen se podívej,
v jaké jsem hrozné potupě!
12Není to pro vás vůbec nic,
všichni, kdo procházíte kolem?
Jen se podívejte, pohleďte,
zda je bolest podobná té, kterou trpím,
kterou mě ranil Hospodin
v den, kdy se rozlítil.
13On seslal oheň z výšiny
do mých kostí, které zachvátil.
On nastražil mým nohám síť,
obrátil mě zpátky.
On způsobil mé zničení,
celé dny ležím v bezmoci!
14Z mých hříchů se stalo jho,
jež bylo jeho rukou svázáno.
Zavěsily se mi na hrdlo,
to jho mě síly zbavilo!
Hospodin mě vydal do rukou,
před nimiž obstát nemohu.
15Hospodin pohrdl všemi hrdiny,
kteří jsou v mých zdech.
Vojsko proti mně shromáždil,
aby rozdrtil mé mládence.
Hospodin šlapal v lisu
panenskou dceru Judu!
16To proto nyní pláči,
z očí mi tečou slzy.
Není nablízku, kdo by mě potěšil,
kdo by mi život navrátil.
Mé děti zůstaly opuštěny –
nepřítel zvítězil.
17Sion své ruce vztahuje,
chybí mu těšitel.
Hospodin vzbudil proti Jákobovi
všechny nepřátele z okolí;
Jeruzalém je mezi nimi
jako nečistý.
18Hospodin je ale v právu,
vždyť jsem se vzepřela jeho příkazům.
Poslyšte, všechny národy,
pohleďte na mé trápení:
Mé panny i mí mládenci
museli jít do zajetí.
19Volala jsem své milence,
ti mě však zradili.
Moji kněží i mí stařešinové
ve městě pomřeli,
když žebrali o něco k jídlu,
aby se udrželi naživu.
20Pohleď, Hospodine, na mé úzkosti,
jak se mi chvějí útroby!
Srdce mi buší v prsou
nad mojí hroznou vzpourou.
Venku meč vraždí děti,
doma umírají hlady!
21Každý slyší mé sténání,
nikdo mě ale netěší.
Všichni mí nepřátelé slyší o mém neštěstí
a jásají nad tím, co jsi dopustil.
Kéž už přivedeš ten vyhlášený den,
kdy je postihne to, co mě!
22Kéž už všechna jejich zloba
vystoupí před tvou tvář.
Proveď jim, co jsi mi učinil
za všechny mé nevěry.
Je příliš mého sténání,
srdce mi puká bolestí!

2

Hospodin jednal jako nepřítel
1Ach, jak Hospodin hněvem zahalil
Dceru sionskou!
Z nebe až na zem zahodil
Izraelovu nádheru.
V den svého hněvu nebral ohledy
na podnož svých nohou.
2Hospodin bez milosti pohltil
všechny Jákobovy příbytky.
Ve své prchlivosti rozbořil
opevnění Judské dcery.
Porazil k zemi, zneuctil
království i s jeho velmoži!
3V zuřivém rozhněvání
uťal Izraeli rohy.
Před tváří nepřítele odvrátil
od něj svou pravici.
Vzplanul proti Jákobovi plamenem
jak oheň, jenž vše spaluje.
4Jako nepřítel napjal luk
s pravicí připravenou k výstřelu.
Jako protivník pobil vše,
co bylo krásné na pohled.
Jak oheň vylil svůj prudký hněv
na stánek Dcery sionské.
5Hospodin jednal jako nepřítel,
pohltil celý Izrael;
pohltil všechny jeho paláce,
rozbořil jeho opevněnou zeď.
Rozmnožil Dceři judské
žal a zármutek.
6Zpustošil svůj příbytek jako zahradu,
svůj svatostánek nechal zaniknout.
Hospodin nechal v zapomnění upadnout
svátky i soboty na Sionu;
krále i kněze zavrhl
ve svém rozhořčeném hněvu.
7Hospodin na svůj oltář zanevřel,
zošklivil si svou svatyni.
Vydal do rukou nepřátel
městské hradby i pevnosti.
V Hospodinově domě byl slyšet křik
jako v den slavnosti.
8Hospodin pojal rozhodnutí,
že zničí hradby Dcery sionské.
Natáhl šňůru, začal měřit,
odvrátit od zkázy už nedal se.
Hradby i bašty proto naříkaly,
klesly společně.
9Brány se k zemi zřítily,
když rozlámal a rozbil závory.
Král i velmoži jsou mezi pohany,
Zákon se vytratil.
Také proroci už nemají
od Hospodina žádné vidění.
10Stařešinové Dcery sionské
sedají mlčky na zemi.
Prachem si hlavu pokryli,
oblečeni do pytloviny.
Jeruzalémské panny
svěsily hlavy k zemi.
11Pro slzy už sotva vidím,
mé útroby se chvějí.
Srdce mi puká nad ranami,
jež padly na můj lid;
nad tím, že děti, ba i kojenci
klesají v městských ulicích.
12Svým matkám říkají:
„Kde je jídlo? Kde je pití?“
Hroutí se jako zranění
na městských prostranstvích,
pomalu vypouštějí duši
svým matkám v náručí.
13K čemu tě přirovnám, Dcero jeruzalémská,
čemu se jenom podobáš?
K čemu tě připodobním, abych tě potěšil,
panenská Dcero sionská?
Tvá rána je hluboká jako oceán,
kdo by tě mohl uzdravit?
14Tvoji proroci ti prorokovali
lži a nesmysly.
Neodhalovali tvé zločiny,
aby odvrátili tvé vyhnanství.
Proroctví, která ti předkládali,
byly lži a přeludy!
15Všichni, kdo půjdou okolo,
sprásknou nad tebou ruce.
Hvízdnou a hlavou potřesou
nad Dcerou jeruzalémskou:
„To že je to město, jemuž se říkalo
Dokonalost krásy, Potěcha vší země?“
16Všichni tví nepřátelé
si otvírají ústa na tebe.
Pohvizdují a cení zuby
se slovy: „Konečně jsme je zničili!
Na tenhle den jsme čekali
a dočkali jsme se – už je tady!“
17Hospodin vykonal to, co plánoval;
to, co řekl, také udělal.
Jak varoval už odedávna,
bořil, aniž se slitoval.
Obveselil nad tebou protivníka,
roh tvých nepřátel nechal triumfovat.
18Volej k Hospodinu ze srdce –
ach, hradby Dcery sionské!
Ať tvé slzy proudí potokem,
ať už je noc či den!
Odpočinek si nedopřej,
tvé oko ať neusne!
19Vstávej a volej za nocí
při počátcích hlídek.
Jak vodu své srdce vylévej
před tváří Páně!
Za život svých dětí,
jež umírají hladem
na každém nároží,
pozdvihuj k němu dlaně!
20Pohleď, Hospodine, jen pohlédni,
koho jsi takto ranil!
To mají ženy jíst své děti,
své miláčky, jež právě zrodily?
To mají být v Hospodinově svatyni
vražděni kněží i proroci?
21Mladí i staří v ulicích
leží na zemi.
Mé panny i mí mládenci
pod mečem padali.
V den svého hněvu jsi je bil,
pobíjel jsi bez milosti!
22Jako ke slavnosti jsi svolal
odevšad ty, jichž se děsím.
Nebyl v den hněvu Hospodinova,
kdo by unikl a přežil.
Ty, jež jsem hýčkala, jež jsem vychovala,
můj nepřítel zhubil!

3

Můj úděl je Hospodin
1Ano, i já jsem pocítil,
jak trestá jeho rozzuřený kyj.
2Odehnal mě, do tmy zavedl,
a ne ke světlu.
3Zas a znovu, celý den
obrací ruku proti mně!
4Tělo i kůži sedřel mi,
rozdrtil kosti na padrť.
5Ohradil mě a obklopil
hořkou útrapou.
6Usadil mě do temnoty
jak dávno mrtvého.
7Zazdil mě, nemohu pryč,
obtížil mě okovy.
8I když jsem křičel ze všech sil,
on umlčel mé modlitby.
9Kamennou zdí mi cesty zahradil
a zamotal mé pěšiny.
10Číhal na mě jako medvěd,
jako lev ve skrýši.
11Na mé cestě přepadl mě,
rozsápal a zahubil.
12Napjal svůj luk, přiložil šíp,
udělal si ze mě cíl!
13Ve svém toulci našel střely,
prostřílel mi slabiny!
14Všichni lidé se mi smějí,
zpívají si o mně celé dny.
15Nakrmil mě hořkým jedem,
k pití mi dal pelyněk!
16Do zubů mi vemlel štěrk,
nakrmil mě popelem.
17Má duše nezná pokoje,
na vše dobré jsem zapomněl.
18To je můj konec, řekl jsem,
u Hospodina pro mě není naděje!
19Myslím na svou bídu, na své bloudění,
na ten pelyněk a trpké byliny.
20Když o tom stále přemýšlím,
má duše klesá níž a níž.
21Toto však k srdci beru si,
toto je mojí nadějí:
22Hospodinova láska nepomíjí,
jeho soucit nikdy nekončí.
23Každé ráno stále nová,
tvá věrnost je tak veliká!
24Můj úděl je Hospodin, říkám si,
v něj složím svoji naději.
25Dobrý je Hospodin k těm, kdo v něj doufají,
ke všem, kteří jej hledají.
26Dobré je trpělivé čekání
na Hospodinovo spasení.
27Dobré je, když člověk nosí
své jho už od mládí.
28Ať sedá o samotě, tiše
pod uloženým břemenem.
29Ústy do prachu ať klesne –
snad je naděje!
30Tvář ať nastaví tomu, kdo jej bije,
potupou ať je nasycen.
31Hospodin přece
navěky nezavrhuje!
32I když zarmoutil, znovu se slituje
ve veliké lásce své.
33Netrápí přece zlomyslně,
nechce lidem dávat zármutek.
34Když jsou všichni zajatci v zemi
pod nohama drceni,
35když se překrucuje právo lidí
přímo před Nejvyšším,
36když se křivdí lidem v soudní při –
copak to Hospodin nevidí?
37Kdo „promluví, a stane se“?
Kdo než Hospodin to přikáže?
38Což nepochází pohroma i dobro
přímo z úst Nejvyššího?
39Proč by si tedy člověk stěžoval,
když je za svůj hřích potrestán?
40Zpytujme své cesty, zkoumejme je,
k Hospodinu se navraťme!
41Nejen své dlaně, ale i srdce
k Bohu na nebesích zvedněme.
42My jsme zhřešili, vzbouřili jsme se –
a ty jsi přestal promíjet.
43Zahalen hněvem jsi nás hnal,
pobíjel jsi bez milosti.
44Zahalil ses v oblaka,
nepřístupný pro modlitby.
45Odporným smetím učinil jsi nás
mezi národy.
46Otvírají si na nás ústa
všichni, kdo jsou proti nám.
47Zbývá nám jen strach a prach,
zkáza, zmar!
48Z očí mi slzy proudí potokem –
můj lid je rozdrcen!
49Mé oči pláčou bez ustání,
ten proud nemůže přestat,
50dříve než Hospodin shlédne shůry,
než se podívá na nás.
51Ach, jak jsem ztrápený, když vidím
dcery svého města!
52Nepřátelé mě jak ptáčka lovili,
lovili mě bez příčiny.
53V jámě chtěli můj život ukončit,
zaházeli mě kamením.
54Nad hlavou se mi vody zavřely,
řekl jsem si: Jsem ztracený!
55V té nejhlubší jámě, Hospodine,
jsem ale vzýval jméno tvé.
56Slyšel jsi můj křik: „Neodvracej se,
když k tobě volám po úlevě!“
57Když jsem tě volal, přiblížil ses
a říkal jsi mi: „Neboj se!“
58Když mi šlo o život, vedl jsi mou při,
tys mě, Hospodine, vykoupil!
59Mé křivdy, Hospodine, viděl jsi,
pomoz mi k spravedlnosti!
60Viděl jsi, jak se mi pořád mstí,
jak na mě chystají samé úklady.
61Slyšel jsi, Hospodine, jejich urážky,
všechny úklady, jež na mě chystají,
62řeči těch, kdo na mě útočí,
a co si celý den o mně šeptají.
63Pohleď – ať si sedají nebo vstávají,
prozpěvují si o mně posměšky!
64Odplať jim, Hospodine, jak si zaslouží –
za to, jak se sami chovali!
65Zatvrzelé srdce ponech jim,
ať je stihne tvoje prokletí!
66Pronásleduj je svým hněvem,
vyhlaď je, Hospodine, zpod nebe!

4

Ztrestaný Sion
1Ach, jak zašlo lesklé zlato,
ryzí kov už se netřpytí!
Drahé kamení rozmetáno
na každém nároží!
2Synové Sionu bývali kdysi
nad zlato vzácnější –
teď jsou však levní jako džbány,
jak nádobí, co hrnčíř vyrobil!
3I šakalí matky nastavují prsy,
aby své mladé krmily,
můj lid je ale k svým dětem krutý
tak jako pštrosi na poušti.
4Kojenci na patro se lepí
jazyk vyprahlý;
o chleba prosí malé děti,
a nikdo se s nimi nedělí.
5Ti, kdo se lahůdkami živili,
teď živoří v ulicích.
Ti, kdo si šarlat oblékali,
se přehrabují v odpadcích.
6Trest mého lidu je ještě větší,
než co zasloužila Sodoma –
ta byla vyvrácena v jedinou chvíli,
aniž se ruka pohnula!
7Zasvěcení tu bývali čistější než sníh,
nad mléko bělejší.
Těla měli ruměná jako rubíny,
jako by byli ze safíru broušeni.
8Teď jsou však černější než saze,
k nepoznání jsou v ulicích;
kůže jim přischla ke kostem,
jako dřevo jsou svraštělí.
9Kdo padli mečem, jsou na tom líp
než ti, kdo hladem padají;
ti, kdo vykrváceli na svá zranění,
než ti, kdo nemají co sklidit na poli.
10Soucitné ruce žen
vařily vlastní děti –
ty byly jejich pokrmem,
když byl rozdrcen můj lid.
11Hospodin naplno projevil svůj hněv,
dal průchod svému zuření.
Zapálil na Sionu oheň,
jenž pohltil jeho základy.
12Nevěřili by zemští králové
a nikdo z vládců světa,
že vejde zapřisáhlý nepřítel
do bran Jeruzaléma.
13To kvůli hříchům jeho proroků,
kvůli vinám jeho kněží –
těch, kdo prolévali v jeho středu
krev nevinných!
14Jak slepí bloudili v ulicích
zbroceni krví prolitou;
nikdo se neodvážil ani
dotknout jejich rouch.
15„Z cesty! Nečistý!“ křičeli na ně.
„Z cesty, z cesty! Nedotýkejte se!“
A když teď bloudí tam a sem,
národy říkají: „Už je tu nechceme!“
16Hospodin sám je rozptýlil,
už na ně ani nepohlédne;
nikdo nebere ohled na kněží,
nikdo nešetří ani starce.
17Oči jsme napínali, až nás bolely,
marně jsme pomoc čekali.
Ze svých věží jsme vyhlíželi lid,
jenž nebyl s to nás zachránit.
18Sledovali naše kroky,
nemohli jsme ani vyjít ven.
Přišel náš konec, dny se naplnily,
ano, náš konec nadešel.
19Naši pronásledovatelé byli rychlejší
než orli na nebi.
Po horách nás honili,
číhali na nás na poušti.
20Hospodinův pomazaný, náš vlastní dech,
byl v jejich pasti polapen –
a my jsme mysleli, že nám dá stín,
v němž budeme žít mezi národy!
21Raduj se a vesel, Dcero edomská,
jež bydlíš v zemi Úc.
I ty se však dočkáš kalicha –
opiješ se a svlékneš donaha!
22Tvůj trest vyprší, Dcero sionská,
už nezůstaneš v zajetí.
Ty, Dcero edomská, však budeš ztrestána,
tvůj hřích se brzy odhalí!

5

Navrať nás k sobě!
1Vzpomeň si, Hospodine, jak jsme dopadli,
dobře se podívej na naši hanbu:
2Naše dědictví připadlo cizím,
naše domy patří cizákům!
3Jsme sirotci, přišli jsme o otce,
z našich matek jsou teď vdovy.
4Vlastní vodu pijeme za peníze,
za své dříví musíme platit.
5S pronásledovateli v zádech
dřeme, zbaveni odpočinku.
6Třeseme si rukou s Egyptem
i s Asýrií – kvůli chlebu.
7Naši otcové hřešili; jsou pryč
a my neseme jejich trest.
8Panují nad námi otroci
a nikdo neuvolní jejich pěst.
9Jde nám o život, když přinášíme chléb
ohroženi mečem v pustém kraji.
10Kůže nám hoří jako pec
horečkou z hladovění.
11Sionské ženy byly znásilněny
tak jako panny ve městech Judových.
12Naše velmože nám pověsili,
ke starcům úctu neměli!
13Mládenci roztáčejí mlýn,
chlapci klopýtají pod dřívím.
14Starci už v branách nesedí,
mládenci dozpívali.
15Utichlo naše bujaré veselí,
tanec se změnil v truchlení.
16Koruna spadla z naší hlavy;
běda nám, že jsme hřešili!
17Srdce nám nad tím usedá,
potemněly nám nad tím oči –
18že z hory Sion zbyla pustina,
že se tam honí lišky!
19Ty, Hospodine, však vládneš navěky,
tvůj trůn trvá po všechny časy.
20Proč na nás nikdy nepomyslíš?
To nás opustíš navždy?
21Navrať nás k sobě, Hospodine, ať se vrátíme!
Obnov naše dny, ať jsou jako dřív!