Bible je můj úděl

Jiří Hedánek je nejen obdarovaný překladatel Písma, ale také zkušený překladatel
z angličtiny. Před několika lety byl například jedním z překladatelů pro mezinárodní
konsorcium firem, které připravovalo vítěznou nabídku na jedno z největších výběrových
řízení české vlády. Mne ale spíše zajímalo, jaký osobní vztah má k Bohu a Bibli.
Jednoho zářijového odpoledne jsem ho navštívil u něj doma v pátém patře panelového
dumu na jednom pražském sídlišti a položil jsem mu za vás několik otázek

Jirko, proč vlastně překládáš Bibli? Co tě vedlo k tomu, vzdát se nemalých
výdělků profesionálního překladatele?

No, Bible je vlastně můj úděl. Provází mne od samého počátku… Dá se říct, že
byla takovou mou duchovní kolébkou. Od svých prvních let chození s Pánem jsem
věděl, že ji chci jednou překládat. Hovořil jsem o tom s některými lidmi už
počátkem osmdesátých let a od té doby se tím úmyslem tak či onak zabývám stále.

Můžeš nám, prosím, říct něco o tom, jak jsi uvěřil?

(Úsměv.) Víš, že za to vlastně může Erich von Däniken se svými ufouny? Od něho
jsem se dozvěděl o Bibli a o tom, že má co říct o Bohu. Později na gymnáziu
jsem měl tři věřící spolužáky, a tak bylo o čem diskutovat. Během té diskuse
– trvala čtyři roky – jsem postupně uvěřil. Hlavně jsem se ale odhodlal dát
se pokřtít. Začít nový život. Jenže teď v jaké církvi? Dva spolužáci byli
katolíci, jeden evangelík. Ten mě ovlivňoval nejvíc, až moc, a tak jsem se
schválně rozhodl pro katolickou církev. To bylo v roce 1974 o prázdninách.
Zakrátko nato jsem se v knížečce Hledáme pravé štěstí dočetl, co to je obrácení.
A stálo tam: Milý čtenáři, jestliže jsi ještě nepozval Pána Ježíše do svého
života, neodkládej to, poklekni a udělej to teď hned. No, já jsem samozřejmě
nevěděl, jestli jsem už pozval nebo nepozval, ale – nebylo co řešit. Rozhodně
jsem ihned poklekl…
Asi za rok jsem se zapojil do podzemní církve. Oni si mě vlastně celý ten rok
testovali, ale to jsem netušil. Tenkrát vládli komunisti, skoro všechno duchovně
hodnotné muselo být silně konspirativní. Podzemní katolická církev byla úplně
jiná, než jak ji zná většina lidí zvenku. Žádné svíčky, ornáty, zlaté cetky…
mše normálně na kuchyňském stole… ženatí kněží (i biskupové), přirozená ekuména.
Ty roky mně hodně daly. A nesmím zapomenout na studium teologie a na své učitele,
na které dodnes vzpomínám s úctou a vděčností: Josef Zvěřina, Oto Mádr…
Možná bych měl o svých počátcích zmínit ještě něco: proč a jak jsem se ocitl
mezi protestanty. Nebudu vyjmenovávat všechna ta rozmanitá společenství, která
mě formovala. Zvláštní roli ale sehráli Navigátoři. Byl jsem překvapen, jak
jasně a jednoduše dokázali vystihnout podstatu evangelia. Řadu let jsem s nimi
spolupracoval a myslím, že své evangelikální základy jsem získal od nich.
Tím to samozřejmě neskončilo. Nezastavím se a nechci se zastavit, dokud se
nepřiblížím k Bohu. Bůh je můj úděl a neobjevil jsem zatím nic jistějšího,
nic k tomu hledání spolehlivějšího, než je Bible. Kde jsem teď? Spolu s rodinou
v jednom pražském metodistickém sboru. Už asi 14 let.

Řekl bys nám pár slov o své rodině?

Manželka Eva je věřící. Jako já, pochází i ona z nevěřící rodiny a společně
se mnou na té cestě za Pánem bohem ušla dlouhou cestu. Máme dvě děti. Danielovi
je 18, dceři, jmenuje se Rut, je 21. Jsou také věřící. Rut i Daniel se dali
pokřtít před několika lety na táboře Jednoty bratrské v severních Čechách.
Jestli se u nás doma čte překlad NBK? To víš, že ano. Rut sice bydlí už sama,
ale pokud vím, tak se jí NBK nejen líbí, ale dává ho číst i jiným lidem.

A teď zpátky k překládání Bible. Jak se ti na překladu NBK spolupracuje se
Sašou Flekem?
Dobře. Oba jsme trochu podobného ražení, takže se snadno shodneme. Saša má
navíc výjimečný dar vyjádřit složité věci jednoduše a v tom se doplňujeme.
Bible je úžasná, mnohostranná kniha. Jednou z jejích stránek je i to, že je
strhující. Každý písmák potřebuje, aby ho Bible vtáhla do svého světa, ale
ne každý překlad se k tomu hodí stejně. Bibli můžete číst i jako detektivku,
jako napínavou knihu, co vás chytne a nepustí. Bible tohle dokáže taky. Hodně
záleží na tom, jak se přeloží. Jsou různé dobré překlady a různé dobré cíle.
Těžko může být překlad současně liturgický, současně vědecký, k tomu evangelizační…
těžko honit několik zajíců najednou. No, a my usilujeme o překlad, který by
byl krásný, který by vás chytil za srdce. Chceme, aby mu lidé snadno rozuměli
a snadno si z něj pamatovali.

Zůstává to ale stále věrným překladem Božího slova?

Určitě. Co je psáno, to je dáno. Boží slovo je neměnné, nemůžeme si ho domýšlet
nebo upravovat, jak by se nám hodilo. Spíše musíme studovat a pronikat za
ta slova, znát biblické reálie i výklady. Proto potřebujeme k práci mnoho
informací z nejrůznějších zdrojů: knihy, časopisy, internet, konzultace…
Je to časově velmi náročné, ale jinak nemůže vzniknout dobrý překlad. Teprve
když rozumím textu i kontextu mohu překládat. Některé z těch informací, které
jsem tak pracně shromáždil, se třeba nakonec do překladu nepromítnou. Jenže
kdybych je neměl, snadno bych mohl něco přeložit chybně. Kdybych nerozuměl,
nejspíš bych překládal nesrozumitelně. Věrný překlad znamená také to, že
překladatel neodbyl přípravu, ale věrně si udělal všechny domácí úkoly.

Víme, že část svého času věnuješ také práci na překladu Křesťanské misijní
společnosti (KMS). Mohl bys říct, co je jeho cílem ve srovnání s NBK?

Překlad KMS si klade úplně jiný cíl než NBK. Samozřejmě chce být taky věrný.
Těžko říct, který je věrnější – taková otázka snad ani nemá smysl. Každý z
nich je totiž věrný jinak. Překlad KMS usiluje co nejvěrněji vystihnout význam
každého slova, které leží v textu. KMS je určena pro detailní studium, pro
člověka, který ví, že Bible je napsána v cizích jazycích a že český překlad
nemůže nikdy adekvátně vyjádřit vše, co se v původním textu skrývá. KMS mu
chce v tom odhalování pomoci a nabídnout víc informací, než je běžné, ale počítá
s tím, že čtenář využije i jiné překlady. Překlady KMS a NBK se začínají ideálně
doplňovat.
V překladu NBK se musíme rozhodnout, kudy povedeme cestu, a ta cesta je obvykle
jenom jedna. To je to, co čtenář nalezne v textu. Ten chceme mít plynulý, čtivý,
bez rušivých a matoucích značek. I čísla veršů jsme vysunuli na okraj. Poznámky
uvádíme jen v nejnutnějších případech. Čtenář musí dostat jasný a srozumitelný
text, a to i tehdy, když se Bible čte nahlas, třeba v kostele nebo dětem před
spaním. Nesmí záviset na poznámkách.
Překlad KMS na to jde úplně naopak. Poznámky ano a co nejvíc. Tedy ne co nejvíc,
ale co nejhodnotnějších, samozřejmě. Když vezmeme text KMS i s poznámkami (ty
k němu nedílně patří), tak dostáváme v jednom překladu více cestiček najednou.
Nemusíme řešit, jestli cestička povede tudy nebo jinudy. Obě se ke čtenáři
dostanou a ještě mu třeba nabídneme třetí. Tak vlastně čtenář obdrží několik
překladů v jednom. Nedá se to sice dobře předčítat (a někdy se to i těžko čte;
kdo se má v tolika značkách vyznat, ale zato se v tom dobře hledá, a kdo hledá,
leccos najde.

Čtete se Sašou po sobě, co jste přeložili?

Určitě. On to čte po mně a já po něm. Jak vidíš, teď právě pracuji na Novém
zákoně. Mám tady listy apoštola Pavla a procházím Sašovu novou verzi. Hodně
se při tom soustředím na čtivost a srozumitelnost. A Nejen to. V NBK se snažíme,
aby poezie zněla jako poezie, průpovídka zůstala průpovídkou, co je napínavé,
aby neztratilo spád ani pointu, a přísloví aby znělo jako přísloví. Přísloví
přece známe i v češtině, tak ať to zní, ať to šlehne jako bič, když je to
šleha. Možná nejsme zvyklí číst Bibli takhle (některá překlad to ani neumožní),
ale ono to v té Bibli je! Není škoda, když se všechny překlady jako jeden
muž oblečou do taláru a fousatým způsobem začnou přednášet? Bible přece není
celá tak škrobená a není jenom v taláru – ona je různá. Je to celá knihovna.
Jsou tam věci zachycené kronikářsky, vystižené právnicky, ale také se tam
najde vtip a ironie i krásná poezie, dokonce milostná. Bible je pestrá jako
život.

Dotkla se tě nějaká místa z Bible, která jsi překládal? Mohl bys některá zmínit?

V NBK jsem souvisle přeložil vlastně celou pomojžíšovskou historii: knihy Jozue,
Soudců, 1. a 2. Samuelovu, 1. a 2. Královskou, a 1. a 2. Paralipomenon a
pak Ezdráše, Nehemiáše a Ester. To mi dalo opravdu hodně. Některé z těch
textů jsou i emocionálně silné. A jsou nabité realitou. Ty postavy jsou tak
živoucí, ty příběhy tak opravdové, je v tom všechno tak intenzivní život,
až to bere dech.
Jeden z těch příběhů je třeba život Jiftacha. Jiftach (či Jefte) dal ukvapený
slib a stalo se, s čím nepočítal ani v nejhroznějším snu. Musí obětovat svou
jedinou, milovanou dceru! Přečtu ze Soudců 11:35–36: Jakmile ji spatřil, roztrhl
svá roucha a vykřikl: „Dítě moje! Tak mě srazit! Tys mě uvrhla do skázy! Vždyť
já dal slovo Hospodinu! To nemohu vzít zpět!“ Na to mu odpověděla: (a teď to
přijde) „Tatínku, ty jsi dal své slovo Hospodinu? – Nalož se mnou tak, jak
ti to vyšlo z úst, když ti Hospodin dopřál pomstu nad tvými nepřáteli Amonovci.“
To, co odpovídá to děvče svému zděšenému otci, to jsou jen dvě věty. Ale co
je v nich! A co je mezi nimi! Jen si to představ, co je v té pomlčce; zkus
si představit, co asi v té chvíli – mezi těmi dvěma větami – ta dívka prožívala.
Já jsem se na tu pomlčku pak díval, vlastně už v tu chvíli, kdy jsem ji psal,
– a nemohl jsem se ubránit slzám. Obyčejná pomlčka, řekl bys. Ale díky těm
dvěma větám, které ji obklopují, se za ní skrývá tolik…
Co mi překládání dalo? No jsem uprostřed práce, a tak je asi ještě brzo na
to, abych něco hodnotil… Ale jsem rád, že už konečně dělám, na co jsem se tolik
let chystal.

Ptal se Jan Talafant