Vyšly Historické knihy Starého zákona

Předmluva překladatelů

Tři roky po vydání Knih Mojžíšových spatřuje světlo světa další svazek Nové Šestidílky.
Je to pro nás zvláštní okamžik, naplněný směsicí pocitů. Naši slavní
kraličtí předchůdci by nejspíše řekli, že tuto chvíli prožíváme „s
bázní a třesením“. Na jedné straně cítíme nesmírnou úlevu, že jsme
dosáhli dalšího milníku na cestě k dokončení nového českého překladu
Písma, na druhé straně nás práce s originálním textem stále více vedla
k uvědomování si nekonečné nedokonalosti našeho počínání. Bible v sobě
nese tolik významového i výrazového bohatství, že je žádný překlad na
světě nemůže vyjádřit v plnosti.

Přesto
se Bible překládá. Ten, který je její hlavní postavou, v ní a skrze ni
stále mluví. Své slovo adresuje v první řadě Izraeli, svému vyvolenému
lidu, zároveň je však posílá „až do posledních končin světa“. Proto
každý národ a každá generace potřebuje Bibli číst a slyšet znovu a
jedinečně – v jazyce, jemuž rozumí. První překlad hebrejské Bible
pořídili Židé v Egyptě v posledních stoletích před naším letopočtem.
Překládali do tehdejšího světového jazyka, starověké řečtiny, a jejich
dílo známé pod názvem Septuaginta se rozšířilo napříč národy a věky.
Stalo se příkladem toho, že Bibli překládat lze a že je to i přes
všechnu nedokonalost užitečné. Koneckonců, celá naše civilizace vděčí
biblickým překladům za více, než si dnes často uvědomujeme.

Hebrejskou
Bibli podle původního členění tvořily tři celky: Tóra, Proroci a Spisy.
Již Septuaginta však přišla s dělením poněkud odlišným a toto rozdělení
pak přebíralo mnoho dalších překladů včetně kralické Šestidílky. I naše
edice toto členění následuje, a tak po Knihách Mojžíšových přichází druhý díl s názvem Historické knihy Starého zákona.
V
jednom svazku se tak ocitá dvanáct knih vykreslujících příběh
izraelského národa počínaje vstupem do zaslíbené země, jak čteme v
knize Jozue, přes rozporuplnou a neméně dramatickou dobu Soudců až po
slavné i neslavné doby království, které skončily pádem Jeruzaléma a
vyhnáním do Babylonu. A nečteme tu jen o králích a dobyvatelích, o
vítězích a poražených, ale také o prostých lidech jako přistěhovalá
cizinka Rút, o nezařaditelných osobnostech jako prorok Eliáš, o lidech,
jejichž autorita převyšovala moc králů, jak to vidíme u proroka Samuele
a u řady jiných. Také nečteme jen o těch úspěšných. Vyprávění
historických knih Bible nám bez příkras ukazuje pády slavných, ale i
kladné stránky těch neslavných. A když neslavní převážili a když
izraelské království, nábožensky degradované a politicky beznadějně
rozdělené, padlo za oběť velmocem tehdejší doby, Asýrii a Babylonu,
biblická historie opět v době temna dokáže vylovit světélka. Dějiny
Izraele totiž neskončily babylonským zajetím, v němž se rozplynulo
mnoho jiných tehdejších národů. Kniha Ester vypráví o záchraně Izraele
ve chvíli, kdy se v mocné babylonské říši chystalo „konečné řešení“
židovské otázky. Namísto zkázy se však Izrael nakonec dočkal návratu do
své vlasti. Biblické knihy Ezdráš a Nehemiáš však připomínají, že
obnova zdevastovaného národa, jeho země i náboženství nebyla jednoduchá
a znovu probuzené naděje až příliš často a bolestně narážely na syrovou
realitu.
Právě
realismus Bible, to, jak věrohodně prokresluje světla i stíny, je asi
nejnápadnějším rysem těchto biblických vyprávění. Střízlivé a věcné
podávání kladných stránek stejně jako líčení záporů tak, že nemizí
naděje, to je přístup málo obvyklý ve starověké literatuře a ostatně k
pohledání i dnes. Pozorný čtenář ale jistě objeví i další, neméně
pozoruhodné charakteristiky biblické literatury. Bible je například ve
svých líčeních až lakonicky stručná. Uvážíme-li, že mnohé ze zde
podaných příběhů pozdější tvůrci rozvíjeli v románech, divadelních
hrách a jiných dílech, je zvláštní, že v samotné Bibli je s neztenčenou
silou nalézáme často na pouhých deseti dvaceti řádcích. Jde o výmluvné
svědectví hlubokého realismu Bible, protože kdyby byla méně
realistická, kdyby byla falešnější, umělejší, nikdy by nebylo možno
nalézt za slovy a mezi řádky tolik, kolik toho dokázala pozdější
kultura vytěžit.
Bible
je navíc krásná a působivá. Možná to není její nejdůležitější
vlastnost, ale protože o krásu a působivost bibličtí pisatelé
bezpochyby vědomě usilovali, snažili jsme se ve svém překladu ani tento
estetický rozměr biblických textů neopominout. Důležitou součástí
realismu Bible je navíc také to, jak pravdivým způsobem vnímá tragiku
života. Rozumět Bibli jistě vyžaduje odborné znalosti, vždyť tyto spisy
vznikaly v dalekých krajích a vzdálených dobách. Zdá se však, jako by
výbornou přípravou pro porozumění těmto textům byla ne univerzitní, ale
životní zkušenost. Otlučenost životem, únava, bolest a rozčarování jako
by čtenáře zvláštním způsobem disponovaly k lepšímu porozumění
biblickému poselství, než mívá ten, kdo se cítí silný a sebevědomý.
A
právě toto krédo – rozumět Bibli – se pro naši práci stalo vodítkem.
Vzhledem k tempu, jakým se proměňuje svět kolem nás včetně jazyka,
kterým komunikujeme, jsme ve svém okolí dlouhodobě vnímali potřebu
biblického překladu, který by byl nejen technicky přesný, ale také (a
snad především) srozumitelný pro „běžného člověka“. Vždyť přece
původními adresáty těchto textů nebyli akademičtí ani duchovní
profesionálové, ale právě obyčejní lidé. Na ně jsme tedy při tomto
překladu mysleli nejvíce – především asi proto, že se sami mezi takové
počítáme. Jako překladatelé jsme cítili, že náš úkol je podobný tomu, který měli levitští pomocníci učeného Ezdráše:
Četli v Knize Božího zákona, vykládali a objasňovali smysl,
aby tomu, co se čte, bylo rozumět. (Nehemiáš 8:8)
Kéž
je tedy této knize rozumět – ať už se bude číst na kazatelně či doma na
křesle. Kéž je rozumět nejen jejím slovům, ale především poselství, jež
tato slova nesou. Nám překladatelům nezbývá než poděkovat našim
blízkým, našim spolupracovníkům a také stovkám podpůrců v celé naší
zemi za to, že překlad a vydání tohoto svazku umožnili. Především pak
děkujeme Pánu nebe a země za milost a věrnost, kterou nám při této
práci žehnal. Kéž jeho požehnání zůstává i s Vámi, drazí čtenáři.

S úctou překladatelé, Praha, listopad 2005