Účastníme se projektu spolufinancovaného z EU

V tomto článku bychom
chtěli informovat o účasti našeho nadačního fondu na projektu
spolufinancovaném Evropskou unií, státním rozpočtem ČR a městem Prahou „Podpora celoživotního vzdělávání sociálních pracovníků Církve bratrské a partnerských organizací“. Především
bychom tímto chtěli poděkovat sboru CB Praha 6 – Dejvice, který nás
pozval jako partnerskou organizaci při jeho realizaci. Diky tomu během
2 let obdržíme přes 200tis. Kč na naší práci.

Jako
náš hlavní příspěvek ke vzdělávání sociálních pracovníků vnímáme
financování překladu nejzákladnější „příručky“ křesťanských sociálních
pracovníků – Bible – do dnešní češtiny.

Pořádáme
také ročně desítky seminářů po celé republice. V rámci výše uvedeného
projektu jsme uspořádali celodenní seminář v neděli 5. března 2006 od
10 hodin. Dopolední část na téma „A kdo je můj bližní?“ viz Lukáš 10:25-37 (ukázku z příspěvku A. Fleka uvádíme níže) proběhla na shromáždění CB Praha 6 v Hotelu Krystal, José Martího 2, Praha 6 na Veleslavíně a odpolední od 15 hodin do pozdního večera v kavárně Sboru církve bratrské v Praze 6, Evropská 88, Praha 6 – Dejvice.

Alexandr Flek: A kdo je můj bližní?

Slova
„Miluj bližního svého jako sebe samého“ zná v naší západní
židokřesťanské civilizaci snad téměř každý. Problém je v tom, že se jen
málokdo pozastaví nad jejich významem.

Je
zajímavé, že jakmile se nad těmito slavnými slovy zastavíme, první
otázka, kterou si položíme, je stejná, jakou Ježíšovi položil kdysi
onen židovský zákoník – A kdo je můj bližní? Co mi na tom připadá
zajímavé, je fakt, že se spíše hned neptáme – A co znamená „Miluj“?
Jakoby i v nás bylo něco z oné zákonické touhy po sebeospravedlnění,
jako bychom si i my chtěli najít nějaké alibi, jež by nám umožnilo
„odfajfkovat“ si toto Boží přikázání bez výraznějšího otřesu v našem
životě…

Ve 3. revidovaném znění NBK zní takto:

A hle, jeden znalec Zákona vstal a chtěl ho vyzkoušet: „Mistře, co mám dělat, abych se stal dědicem věčného života?“

Ježíš mu řekl: „Co je psáno v Zákoně? Jak to tam čteš?“

On odpověděl: „Miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, ze vší své síly a celou svou myslí, a svého bližního jako sám sebe.“

„Správně jsi odpověděl,“ řekl mu Ježíš. „Dělej to a budeš žít.“

On se ale chtěl nějak ospravedlnit, a tak se Ježíše zeptal: „A kdo je můj bližní?“

Ježíš mu
odpověděl: „Jeden člověk byl na cestě z Jeruzaléma do Jericha přepaden
lupiči. Obrali ho, zbili, nechali ho tam ležet polomrtvého a odešli.
Náhodou tudy šel jeden kněz; když ho uviděl, obloukem se mu vyhnul.
Podobně to bylo s levitou, který se tam objevil; když ho uviděl,
obloukem se mu vyhnul. Potom k němu přišel jeden Samaritán, který tudy
cestoval; když ho uviděl, byl pohnut soucitem. Přistoupil, ovázal mu
rány a polil je olejem a vínem. Naložil ho na svého mezka, dovezl do
hostince a postaral se o něj. Když druhý den odcházel, vytáhl dva
denáry a dal je hostinskému se slovy: ‚Postarej se o něj, a cokoli bys
vynaložil navíc, to ti zaplatím, až se vrátím.‘

Co myslíš – kdo z těch tří byl tomu přepadenému bližním?“

„Ten, který mu prokázal milosrdenství,“ odpověděl znalec Zákona.

„Jdi a jednej tak i ty,“ řekl mu Ježíš.

Ježíš
neodpovídá abstraktním poukazem na nějaké lingvistické či teologické
argumenty. Místo toho (po rabínském způsobu) vypráví příběh s
překvapivou pointou. Onen zkrvavený člověk byl rituálně nečistý – není
divu, že se mu kněz a levita vyhnuli. A co teprve Samaritán, ten už mu
vůbec nepomůže, je to přece napůl pohanský „pes“, který se židem nemá
nic společného… Jenže ouha! Ježíš právě tohoto etnického a náboženského
cizince v nečekaném obratu příběhu představuje jako prototyp bližního!

Dnešním
ekvivalentem Samaritána by mohl být dejme tomu sudetoněmecký jehovista
(lesbická katolička, evangelický alkoholik, jihočeský buddhista atd.
atd. …), tedy člověk, který je blízko nás, ale není „náš“. Často je nám
takový člověk víc „cizí“, než nějaký Křovák či Eskymák. S nimi totiž
nemáme žádné „třecí plochy“ – narozdíl třeba od zmíněných jehovistů,
homosexuálů a dalších lidí v našem okolí, od nichž se tak či onak
distancujeme.

Po
vyprávění příběhu Ježíš nechá zákoníka, aby sám stanovil definici
bližního. Správně odpověděl, že je to „ten, kdo prokázal milosrdenství“
– ten, kdo vidí druhého člověka nikoli jako „cizího“ (ačkoli byl k tomu
legitimně oprávněn), ale právě jako „bližního“. Zajímavé je, jak to
Ježíš otočil. Pouhou teoretickou otázku Kdo je bližní? převedl
na záležitost velmi osobní. Příběh odpovídá na původní otázku, ale
Ježíš jde dál a obrací otázku na výzvu: Jednej také tak! Chovej se k
lidem jako bližní. Jako třeba ten milosrdný jehovista (homosexuál,
alkoholik…), ne jako předpisový a pravověrný, ale slepý a tvrdý kněz či
levita (dnešní ekvivalenty si dosaďme sami)…