Online Bible21

Právě probíhá testovací provoz online Bible

Přejít na:

Obsah:

Starý zákon

Deuterokanonické knihy

Nový zákon

Deuterokanonické knihy

Židům

1

1Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil kdysi Bůh k otcům skrze proroky, 2ale v těchto posledních dnech mluvil k nám skrze svého Syna, jehož ustanovil dědicem všeho a skrze něhož stvořil celý svět. 3On je jasem jeho slávy a vyjádřením jeho podstaty; svým mocným slovem nese vše, co je. On se postaral o očištění hříchů a poté usedl po pravici Velebnosti na výsostech.

Vznešenější než andělé

4Tento Syn o tolik převyšuje anděly, oč vznešenějšího jména se mu dostalo. 5Vždyť kterému z andělů Bůh kdy řekl:
„Ty jsi můj Syn,
já jsem ode dneška Otcem tvým“?

A znovu:
„Já jemu budu otcem
a on mi bude Synem.“

6A znovu, když přivádí Prvorozeného na svět, říká:
„Klanějte se mu všichni Boží andělé!“

7O andělech sice říká:
„Ze svých poslů činí vichry,
ze svých služebníků plameny,“

8ale o Synu říká:
„Tvůj trůn, Bože, trvá na věčné věky,
žezlo spravedlnosti je žezlo vlády tvé.
9Miluješ spravedlnost a zlo nenávidíš;
to proto tě Bůh, tvůj Bůh, pomazal
olejem radosti nad společníky tvé.“

10A dále:
„Na počátku jsi, Pane, zemi založil,
dílem tvých rukou jsou nebesa.
11Ona pominou, ty budeš vždy,
všechna se jako šaty obnosí.
12Svineš je jako plášť
a jako roucho budou změněna,
ty však jsi tentýž –
tvá léta neskončí!“

13A kterému z andělů kdy řekl:
„Seď po mé pravici,
než ti tvé nepřátele k nohám položím“?

14Andělé jsou ovšem pouzí služebníci, duchové posílaní sloužit těm, jimž se má dostat spásy.

2

Co je člověk?

1Proto se musíme tím pečlivěji držet toho, co jsme slyšeli, a nenechat se proudem unášet pryč. 2Jestliže už slovo, které zvěstovali andělé, bylo závazné, takže každý přestupek a každou neposlušnost stihl spravedlivý trest, 3jak bychom tedy unikli my, kdybychom opomíjeli takovéto spasení? Na počátku je zvěstoval sám Pán a nám je potvrdili ti, kteří jej slýchali, 4což Bůh podle své vůle zároveň dosvědčoval znameními a divy, různými zázraky a udílením Ducha svatého.
5Ten budoucí svět, o němž mluvíme, Bůh nesvěřil andělům. 6Písmo na jednom místě prohlašuje:
„Co je člověk, že na něj pamatuješ,
co je lidský tvor, že tě zajímá?
7O málo nižším než anděly jsi jej stvořil,
slávou a ctí jsi korunoval jej,
8k jeho nohám jsi složil vše.“

Když tedy vše položil do jeho moci, nezbylo nic, co by mu nepoddal. Teď ovšem ještě nevidíme, že by vše bylo v jeho moci. 9Vidíme ale Ježíše – který se stal o málo nižším než andělé – jak je nyní pro utrpení smrti korunován slávou a ctí, neboť z Boží milosti zakusil smrt za nás za všechny.

Kristovi sourozenci

10Ten, pro něhož a skrze něhož je všechno, se totiž rozhodl přivést mnoho synů do slávy, a tak považoval za vhodné přivést původce jejich spasení k cíli skrze utrpení. 11Ten, který posvěcuje, i ti, kteří jsou posvěcováni, jsou totiž všichni z jednoho Otce. Proto se nestydí nazývat je svými sourozenci, 12když říká:
„Svým bratrům budu zvěstovat tvé jméno,
uprostřed shromáždění tě budu velebit.“

13Jinde říká:
„Já na něj budu spoléhat,“

a pokračuje:
„Hle, já a děti, které mi dal Bůh.“

14A protože děti jsou si příbuzné tělem a krví, právě tak se i on stal člověkem, aby svou smrtí zlomil moc toho, který měl moc smrti (to jest ďábla), 15a osvobodil ty, které strach ze smrti po celý život držel v otroctví. 16Neujímá se přece andělů, ale Abrahamova semene se ujímá. 17Proto se musel ve všem připodobnit svým sourozencům, aby se před Bohem stal jejich milosrdným a věrným veleknězem a mohl vykonat oběť smíření za hříchy lidu. 18Protože sám trpěl ve svých zkouškách, může teď pomoci těm, kdo procházejí zkouškami.

3

Věrnější než Mojžíš

1A proto, moji svatí bratři, společníci v nebeském povolání, hleďte na apoštola a velekněze našeho vyznání, Ježíše, 2který byl věrný Tomu, jenž ho ustanovil, tak jako Mojžíš byl věrný v celém Božím domě. 3On si ovšem zaslouží větší slávu než Mojžíš, tak jako má větší čest stavitel než sám dům. 4Každý dům přece někdo postavil a stavitelem všeho je Bůh. 5Ano, Mojžíš byl jako služebník věrný v celém Božím domě, aby dosvědčil to, co mělo být řečeno později, 6ale Kristus byl jakožto Syn věrný nad svým domem. A jeho dům jsme my, pokud si udržíme tu smělou důvěru a hrdou naději.

Nebuďte zatvrzelí

7Proto, jak říká Duch svatý:
„Dnes, když ho uslyšíte mluvit,
8nebuďte zatvrzelí jako tehdy při vzpouře,
v den pokušení na poušti.
9Vaši otcové mě dráždili a pokoušeli –
co umím, viděli po čtyřicet let!
10Roztrpčen tím pokolením jsem tehdy řekl:
Srdce těch lidí jen stále bloudí,
mé cesty vůbec neznají.
11Rozhněván jsem tenkrát odpřisáhl:
Do mého odpočinku nikdy nevkročí!“

12Dávejte pozor, bratři, aby někdo z vás neměl zlé a nevěrné srdce, které by se odvracelo od živého Boha. 13Raději se navzájem denně povzbuzujte, dokud ještě platí ono „Dnes“, aby se někdo z vás nedal oklamat hříchem a zatvrdit. 14Jsme přece Kristovými společníky – pokud si tu počáteční jistotu neochvějně udržíme až do konce. 15Jak říká:
„Dnes, když ho uslyšíte mluvit,
nebuďte zatvrzelí jako tehdy při vzpouře.“

16Kdo se však vzbouřil, i když ho slyšel mluvit – nebyli to snad všichni, kdo s Mojžíšem vyšli z Egypta? 17Kdo jej roztrpčoval po celých čtyřicet let? Kdo jiný než ti hříšníci, jejichž těla padla na poušti? 18A komu odpřisáhl, že nevkročí do jeho odpočinku? Přece těm, kdo odmítali poslechnout! 19Vidíme tedy, že nemohli vejít kvůli nevěře.

4

Vejděme do odpočinku

1Zaslíbení o vstupu do jeho odpočinku stále platí, a tak si dejme pozor, aby se neukázalo, že je někdo z vás minul. 2I nám přece byla zvěstována dobrá zpráva, stejně jako jim. Slyšené slovo jim ale nepomohlo, neboť se u posluchačů nesetkalo s vírou. 3Do odpočinku tedy vcházíme jen my, kteří jsme uvěřili. On přece řekl:
„Rozhněván jsem tenkrát odpřisáhl:
Do mého odpočinku nikdy nevkročí!“

Jeho dílo je ovšem hotové už od stvoření světa. 4Písmo přece na jednom místě mluví o sedmém dni takto: „Sedmého dne Bůh odpočinul ode všech svých skutků,“ 5a jinde zase: „Do mého odpočinku nikdy nevkročí!“
6Možnost vejít do odpočinutí tedy stále trvá, ale ti, jimž byla tehdy zvěstována dobrá zpráva, do něj kvůli své neposlušnosti nevešli. 7Proto Bůh znovu označuje nějaký den jako „Dnes“, když o mnoho později říká Davidovými ústy (jak už bylo řečeno):
„Dnes, když ho uslyšíte mluvit,
nebuďte zatvrzelí.“

8Kdyby je totiž Jozue uvedl do odpočinku, Bůh by pak už nemluvil o jiném dni. 9Proto tedy Božímu lidu nadále zůstává svátek. 10Vždyť ten, kdo vstoupil do jeho odpočinku, odpočinul od svých skutků, tak jako Bůh odpočinul od svých. 11Usilujme tedy vejít do toho odpočinku, aby snad někdo po jejich příkladu nepadl kvůli neposlušnosti.
12Boží slovo je živé, mocné a ostřejší než každý dvojsečný meč. Proniká až k rozhraní duše a ducha, až do morku a kloubů, až do srdce, kde zkoumá jeho myšlenky a úmysly. 13Nic v celém stvoření před ním není skryté; všechno je nahé a obnažené před očima Toho, jemuž musíme složit účet.

Soucitnější než Áron

14Když máme tak úžasného velekněze – Božího Syna Ježíše, který vešel až do nebe – držme se pevně svého vyznání. 15Nemáme ovšem velekněze neschopného cítit s našimi slabostmi, ale takového, který byl v každém ohledu zkoušen jako my, avšak zůstal bez hříchu. 16Proto přistupme k trůnu milosti se smělou důvěrou, abychom došli milosrdenství a našli milost, když potřebujeme pomoci.

5

1Každý velekněz bývá vybírán z lidí, aby jako jejich zástupce přinášel Bohu dary a oběti za jejich hříchy. 2Dovede být shovívavý k nevědomým a zbloudilým – vždyť i on sám podléhá slabosti, 3a proto musí obětovat nejen za hříchy lidu, ale i za vlastní. 4Tuto čest si nikdo nemůže přivlastnit, ale musí ho povolat Bůh tak jako Árona.
5Právě tak si ani Kristus nepřivlastnil slávu velekněze, ale dal mu ji Ten, který mu řekl:
„Ty jsi můj Syn,
já jsem ode dneška Otcem tvým.“

6A jak říká zase jinde:
„Jsi knězem navěky
podle řádu Melchisedechova.“

7On za svého pozemského života přinášel s hlasitým křikem a slzami modlitby a prosby Tomu, který ho mohl uchránit před smrtí, a ve své úzkosti byl vyslyšen. 8Ačkoli byl Boží Syn, naučil se z toho, co vytrpěl, poslušnosti. 9Jakmile dosáhl cíle, stal se pro všechny, kdo jej poslouchají, původcem věčného spasení, 10když ho Bůh jmenoval veleknězem podle Melchisedechova řádu.

Směřujme k dospělosti

11Měli bychom o něm ještě mnoho co říci, ale je to těžké vysvětlovat, protože jste líní naslouchat. 12Po takové době už byste sami měli být učiteli, ale potřebujete, aby vám někdo znovu vysvětloval základní pravdy Božího slova. Jsou z vás kojenci – potřebujete mléko, a ne hutný pokrm. 13Kdokoli se živí mlékem, protože nepřivykl slovu spravedlnosti, je ještě nemluvně. 14Hutný pokrm je ale pro dospělé, to jest pro ty, kdo mají smysly zkušeností vycvičené k rozeznání dobrého a zlého.

6

1Nechme už tedy úvodních řečí o Kristu a směřujme k dospělosti. Nepokládejme znovu základy – ať už je to pokání z mrtvých skutků, víra v Boha, 2učení o křtech, vkládání rukou, vzkříšení z mrtvých a o věčném soudu. 3Dá-li Bůh, vydáme se dál.
4Pro ty, kdo byli už jednou osvíceni, kdo okusili ten nebeský dar, získali podíl na Duchu svatém, 5okusili dobrotu Božího slova i moc budoucího věku, 6a přesto odpadli, pro ty je nemožné znovu se vrátit k pokání. Znovu by tak pro sebe křižovali Božího Syna, znovu by ho vydávali potupě! 7Když země vsákne vydatné deště a vydá zemědělcům dobrou úrodu, je na ní Boží požehnání. 8Pokud však plodí jen bodláčí a trní, je bezcenná a blízká prokletí – nakonec ji čeká spálení.
9Milovaní, přestože takto mluvíme, jsme si o vás jisti něčím lepším – tím, co se týká spasení. 10Bůh není nespravedlivý, aby zapomněl na vaši námahu a na lásku, kterou jste prokazovali jeho jménu, když jste sloužili a dosud sloužíte svatým. 11Toužíme však, aby každý z vás tuto horlivost projevoval až do konce, kdy se splní naše naděje. 12Proto nebuďte líní, ale řiďte se příkladem těch, kdo skrze víru a trpělivost dosáhli zaslíbení.

Boží přísaha

13Když totiž Bůh dával zaslíbení Abrahamovi, neměl, při kom větším by přísahal, a tak přísahal sám při sobě:
14„Jistě ti nesmírně požehnám
a nesmírně tě rozmnožím.“

15Abraham pak díky trpělivosti dosáhl zaslíbení.
16Lidé vždy přísahají při někom vyšším a přísaha je pro ně potvrzením, o němž nemůže být spor. 17Bůh ovšem chtěl dědicům zaslíbení přesvědčivě ukázat nezvratnost svého rozhodnutí, a tak svůj slib stvrdil přísahou. 18A protože je nemožné, aby Bůh lhal, stávají se tyto dvě nezvratné věci mocným povzbuzením pro nás, kdo jsme našli útočiště v nabídnuté naději.
19Tuto naději máme jako kotvu duše, bezpečnou, pevnou a sahající až dovnitř za oponu, 20kam za nás vstoupil náš předchůdce Ježíš, který se na věky stal veleknězem podle Melchisedechova řádu.

7

Melchisedech

1Tento Melchisedech, král Sálemu a kněz Nejvyššího Boha, vyšel vstříc Abrahamovi, který se vracel od vítězství nad králi; dal mu požehnání 2a Abraham mu ze všeho oddělil desátek. Jeho jméno se v první řadě vykládá jako „Král spravedlnosti“, dále je to také král Sálemu, což znamená „král pokoje“. 3Bez otce a matky, bez rodokmenu, bez narození a úmrtí, podoben Božímu Synu zůstává knězem navždycky.
4Považte, jak vznešený musel být, když mu sám otec Abraham dal desátek z kořisti! 5Synové Leviho, kteří zastávají kněžský úřad, mají podle Zákona oprávnění přijímat desátky od lidu, to jest od svých bratrů, kteří tak jako oni vzešli z Abrahamových beder. 6Melchisedech, který ani nepochází z jejich rodokmenu, však přijal desátek od samotného Abrahama a dal požehnání tomu, který měl zaslíbení od Boha! 7Je nesporné, že požehnání přijímá menší od většího. 8Zde tedy přijímají desátky smrtelní lidé, ale tam někdo, o kom se tvrdí, že žije. 9Dalo by se dokonce říci, že skrze Abrahama dal desátek i Levi, který desátky přijímá, 10neboť byl ještě v otcových bedrech, když mu Melchisedech vyšel vstříc.

Lepší kněžství

11Kdyby levitské kněžství vedlo k dokonalosti (kvůli níž byl lidu dán Zákon), proč by ještě bylo potřeba, aby povstal jiný kněz podle Melchisedechova řádu, a nebyl jmenován podle Áronova řádu? 12Se změnou kněžství ovšem nutně nastává i změna Zákona. 13Ten, o kom se tu mluví, přece patří k jinému pokolení, z něhož nikdy nikdo u oltáře nesloužil. 14Jak známo, náš Pán pochází z Judy, a ohledně toho pokolení se Mojžíš o kněžích vůbec nezmínil.
15Je tedy nade všechnu pochybnost zřejmé, že nastupuje jiný kněz, podobný Melchisedechovi, 16ne podle tělesných pravidel Zákona, ale podle moci nesmrtelného života. 17Jak dosvědčuje Písmo:
„Jsi knězem navěky
podle řádu Melchisedechova.“

18Tím se ruší to staré přikázání jako nedostatečné a neúčinné 19(Zákon přece nikoho k dokonalosti nepřivedl) a zároveň se zavádí něco lepšího: naděje, která nás přibližuje k Bohu.
20A navíc, nestalo se to bez přísahy. Oni se totiž stávali kněžími bez přísahy, 21on však skrze přísahu. Bylo mu přece řečeno:
„Hospodin přísahal a nebude litovat:
Jsi knězem navěky.“

22A tak se Ježíš stal ručitelem mnohem lepší smlouvy.
23A dále: levitských kněží muselo být mnoho, protože jim smrt bránila zůstat v úřadu, 24ale jeho kněžství je trvalé, protože žije navěky. 25Proto také může dokonale spasit ty, kdo skrze něj přistupují k Bohu, neboť je stále živ, aby se za ně přimlouval.
26Přesně takového velekněze jsme potřebovali! Je svatý, nevinný, neposkvrněný, oddělený od hříšníků a vyvýšený nad sama nebesa. 27Nemusí jako tamti velekněží denně obětovat nejprve za své vlastní hříchy a potom za hříchy lidu, neboť to udělal jednou provždy, když obětoval sám sebe. 28Zákon ustanovuje za velekněze lidi, kteří mají své slabosti, ale slovo přísahy, jež přišla po Zákonu, ustanovuje Syna, který je dokonalý na věky.

8

Lepší smlouva

1To hlavní, o čem tu mluvíme, je ovšem to, že máme takového velekněze, který usedl po pravici trůnu Velebnosti v nebesích. 2On je služebníkem té pravé svatyně – stánku, který nepostavil člověk, ale Hospodin.
3Každý velekněz je pověřen přinášet dary a oběti. Bylo tedy potřeba, aby i on měl co obětovat. 4Zde na zemi by však ani nemohl být knězem, neboť zdejší kněží obětují dary podle Zákona, 5čímž slouží obrazu a stínu toho, co je v nebi. Tak to přece bylo sděleno Mojžíšovi, když měl dokončit stánek: „Hleď, abys vše udělal podle vzoru, který jsi viděl na této hoře.“
6Ježíši však byla svěřena mnohem vznešenější služba, neboť se stal prostředníkem lepší smlouvy, založené na lepších zaslíbeních. 7Kdyby té první smlouvě nebylo co vytknout, nebylo by ji potřeba nahrazovat jinou. 8Bůh ale svůj lid kárá, když říká:
„Hle, přicházejí dny, praví Hospodin,
kdy uzavřu novou smlouvu
s domem Izraele a s domem Judy.
9Ne ovšem takovou smlouvu,
jakou jsem uzavřel s jejich otci
v den, kdy jsem je vzal za ruku
a vyvedl je z Egypta.
Vždyť oni tuto mou smlouvu nedodrželi,
a já jsem se od nich odvrátil, praví Hospodin.
10Nuže, toto je smlouva, kterou po těch dnech
uzavřu s domem Izraele, praví Hospodin:
Své zákony vložím do jejich mysli
a napíšu jim je na srdce.
Pak budu jejich Bohem
a oni mým lidem.
11Jeden už nebude druhého poučovat,
každý už nebude bratra nabádat:
‚Poznej Hospodina!‘
Všichni, od nejmenšího až po největšího z nich,
mne totiž budou znát.
12Tehdy se slituji nad jejich vinami
a na jejich hříchy nevzpomenu nikdy víc.“

13Když tedy Bůh mluví o „nové smlouvě“, prohlašuje tu první za starou; a to, co stárne a chátrá, nutně zaniká.

9

Lepší bohoslužba

1Ta první smlouva měla svá pravidla bohoslužby a také svatyni, ovšem pozemskou. 2Byl vztyčen stánek, v jehož první části, zvané svatyně, byl svícen, stůl a chleby předložení. 3Za oponou pak byla druhá část, zvaná nejsvětější svatyně. 4K ní patřil zlatý kadidlový oltář a truhla smlouvy, ze všech stran obložená zlatem, v níž byl zlatý džbán s manou, Áronova hůl, která rozkvetla, a desky smlouvy. 5Nad truhlou byli cherubové Boží slávy, kteří zastiňovali slitovnici. O tom všem ale teď není třeba mluvit dopodrobna.
6Od doby, kdy byl stánek vztyčen, vcházejí kněží neustále do jeho první části, kde konají bohoslužbu. 7Do té druhé však jen jednou za rok vchází samotný velekněz, a to ne bez krve, kterou obětuje za sebe i za hříchy lidu, spáchané v nevědomosti. 8Tím Duch svatý ukazuje na to, že dokud stál ten první stánek, nebyla ještě zjevena cesta do pravé svatyně. 9V rámci toho dočasného podobenství se obětují dary a oběti, které však nikdy nemohou dokonale očistit svědomí toho, kdo se té bohoslužby účastní. 10Všechna ta tělesná pravidla o pokrmech, nápojích a různých omýváních platila jen do času nápravy.
11Kristus však, jako velekněz dobra, jež mělo přijít, prošel větším a dokonalejším stánkem, který nebyl postaven rukama, to jest stánkem, který nepatří k tomuto stvoření. 12Jednou provždy vstoupil do nejsvětější svatyně, a to ne s krví kozlů a telat, ale se svou vlastní krví, a tak nám zajistil věčné vykoupení. 13Může-li pokropení krví kozlů a býků spolu s popelem jalovice tělesně očišťovat a posvěcovat poskvrněné, 14čím spíše krev neposkvrněného Krista, který sám sebe obětoval Bohu skrze věčného Ducha, očistí naše svědomí od mrtvých skutků ke službě živému Bohu?

Lepší oběť

15Kristus zemřel, aby vykoupil hříchy spáchané za první smlouvy, a tak se stal prostředníkem nové smlouvy, aby všichni povolaní mohli přijmout zaslíbené věčné dědictví. 16U závěti se totiž musí prokázat smrt toho, kdo ji pořídil. 17Účinnost má pouze závěť zemřelých; dokud zůstavitel žije, závěť nenabývá platnosti.
18Proto ani ta první smlouva nebyla uzavřena bez krve: 19Když Mojžíš přednesl všemu lidu všechna přikázání Zákona, vzal krev telat a kozlů s vodou, rudou vlnou a yzopem a pokropil knihu Zákona i všechen lid 20se slovy: „Toto je krev smlouvy, kterou s vámi Bůh uzavřel.“ 21Právě tak pokropil tou krví i stánek a všechno bohoslužebné náčiní. 22Podle Zákona se téměř všechno očišťuje krví a bez prolití krve není odpuštění.
23Takto bylo potřeba očišťovat obrazy nebeských věcí; samy nebeské věci však vyžadují lepší oběti. 24Kristus přece nepřišel do svatyně udělané rukama (jež je pouhým zobrazením té pravé), ale do samotného nebe, aby se za nás postavil před Boží tvář. 25Také tam nepřišel proto, aby se obětoval znovu a znovu, jako když velekněz každoročně vchází do nejsvětější svatyně s cizí krví 26(to by pak musel od stvoření světa trpět už mnohokrát), ale ukázal se teď na konci věků, aby svou obětí jednou provždy smazal hřích.
27Lidem je určeno jednou zemřít, a potom je čeká soud. 28Právě tak se Kristus jednou obětoval, aby sňal hříchy mnohých, a podruhé se ukáže ne už kvůli hříchu, ale pro spásu těch, kdo na něj čekají.

10

Konec všech obětí

1Zákon je pouhým stínem dobra, jež mělo přijít, nikoli jeho skutečným obrazem. Neustálé každoroční obětování přece nikdy nemůže ty, kdo je přináší, přivést k dokonalosti. 2(Jinak by je účastníci této bohoslužby už dávno přestali přinášet, protože by byli jednou provždy očištěni od hříšného svědomí.) 3Těmito oběťmi se ale hříchy jen každoročně připomínají; 4krev býků a kozlů přece nemůže hříchy nikdy odstranit.
5A proto Kristus, když přichází na svět, říká:
„Oběti ani dary sis nepřál,
místo toho jsi mi tělo připravil;
6zápaly a oběti za hřích neoblíbil sis.
7Tehdy jsem řekl: Zde jsem, Bože,
jako je o mně v Knize napsáno,
přicházím konat vůli tvou.“

8Nejprve řekl: „Oběti ani dary, zápaly ani oběti za hřích“ (jež se obětují podle Zákona) „sis nepřál a neoblíbil,“ 9a potom dodal: „Zde jsem, abych konal tvou vůli.“ Tak ruší to první, aby ustanovil to druhé. 10A to je ta vůle, v níž jsme jednou provždy posvěceni skrze obětování těla Ježíše Krista.
11Každý kněz denně pokračuje v bohoslužbě, při níž znovu a znovu přináší stejné oběti, které nikdy nemohou odstranit hříchy. 12Kristus však obětoval za hříchy jedinou oběť a usedl navždy po Boží pravici. 13Od té doby čeká, až mu budou nepřátelé položeni k nohám, 14neboť jedinou obětí přivedl ty, které posvěcuje, k věčné dokonalosti.
15Totéž nám dosvědčuje i Duch svatý. Nejdříve totiž říká:
16„Toto je smlouva, kterou s nimi
po těch dnech uzavřu, praví Hospodin:
Své zákony vložím do jejich srdce
a vepíši jim je do mysli,“

17a potom dodává:
„Už nikdy nevzpomenu
na jejich hříchy a zločiny.“

18Tam, kde jsou hříchy odpuštěny, nejsou už za ně potřeba oběti.

Nová a živá cesta

19Bratři, díky Ježíšově krvi teď máme svobodný přístup do té pravé svatyně 20tou novou a živou cestou, kterou nám otevřel skrze oponu, to jest své tělo. 21Máme také velikého kněze nad Božím domem, 22a proto přistupme s opravdovým srdcem, v plné jistotě víry, se srdcem očištěným od špatného svědomí a s tělem omytým čistou vodou.
23Držme se neochvějné naděje, kterou vyznáváme – vždyť Ten, který dal zaslíbení, je věrný. 24Věnujme se jedni druhým, povzbuzujme se k lásce a k dobrým skutkům 25a neopouštějme naše společné shromáždění, jak mají někteří ve zvyku. Raději se napomínejme, a to tím více, čím více vidíte, že se blíží ten den.
26Jestliže totiž poté, co jsme poznali pravdu, vědomě pokračujeme v hříchu, nezbývá nám už žádná oběť za hříchy, 27ale jen hrozné očekávání Božího soudu, kdy zuřící oheň pohltí jeho odpůrce. 28Kdokoli pohrdl Mojžíšovým zákonem, na základě výpovědi dvou nebo tří svědků bez milosti umírá. 29Představte si, čím přísnější trest zasluhuje ten, kdo pošlapal Božího Syna, přestal si cenit krve smlouvy, jíž byl posvěcen, a potupil Ducha milosti! 30Víme přece, kdo řekl:
„Má je pomsta, já zjednám odplatu,“

a dodal:
„Hospodin bude soudit svůj lid.“

31Jak hrozné je upadnout do rukou živého Boha!
32Rozpomeňte se na dřívější dny – kolik zápasů a utrpení jste po svém osvícení museli podstoupit! 33Někdy vás veřejně vystavovali urážkám a ponižování, jindy jste se sami postavili za ty, s nimiž se takto zacházelo. 34Poznali jste utrpení vězňů a s radostí jste snesli ztrátu svého majetku, vědomi si toho, že vás čeká lepší a trvalé bohatství.
35Nezahazujte proto svou smělou důvěru – vždyť bude bohatě odměněna! 36Potřebujete však vytrvalost, abyste vykonali Boží vůli, a tak dosáhli zaslíbení. Vždyť:
37„Už velmi, velmi brzy
přijde Ten, který má přijít, a neopozdí se.
38Můj spravedlivý bude žít z víry,
odpadlík je mi však z duše protivný.“

39My ovšem neodpadáme k záhubě, ale věříme k záchraně.

11

Co je víra

1Víra je podstata věcí, v něž doufáme, důkaz skutečností, jež nevidíme. 2Díky ní naši předkové došli u Boha uznání.
3Vírou rozumíme, že vesmír byl stvořen Božím slovem, takže to, co vidíme, nevzniklo z ničeho viditelného.
4Vírou Ábel přinesl Bohu lepší oběť nežli Kain. Díky ní byl uznán za spravedlivého (neboť Bůh přijal jeho dary), a přestože zemřel, díky ní dosud mluví.
5Vírou byl Enoch odsud vzat, aby nespatřil smrt: „zmizel, neboť ho Bůh vzal.“ Ještě než byl vzat, měl pověst Božího oblíbence 6a bez víry si přece jeho oblibu nikdo nezíská. Kdo přichází k Bohu, musí věřit, že Bůh je a že odměňuje ty, kdo jej hledají.
7Vírou Noe, varován o tom, co ještě nebylo vidět, v Boží bázni postavil archu, v níž se zachránila jeho rodina. Tak zahanbil svět a stal se dědicem spravedlnosti, která je z víry.
8Vírou Abraham poslechl Boží volání, aby šel na místo, jež měl dědičně získat. Přestože nevěděl, kam jde, vydal se na cestu. 9Vírou se přistěhoval do zaslíbené země, jakkoli byla cizí, a bydlel v ní ve stanech stejně jako Izák a Jákob, dědicové téhož zaslíbení. 10Vyhlížel totiž město, které má základy, město, jehož stavitelem a tvůrcem je Bůh.
11Vírou také neplodná Sára i přes svůj pokročilý věk přijala moc k početí potomka, přesvědčena o věrnosti Toho, který dal zaslíbení. 12A tak z jednoho už nemohoucího muže vzešlo bezpočet potomků, jako je hvězd na nebi a písku na mořském břehu.
13Tito všichni zemřeli ve víře, aniž dosáhli zaslíbení. Jen je zdálky zahlédli, vítali je a vyznávali, že jsou na zemi cizinci a přistěhovalci. 14Ti, kdo takto mluví, dávají najevo, že touží po vlasti. 15Kdyby měli na mysli tu, kterou opustili, měli přece dost času k návratu. 16Oni však toužili po lepší vlasti – po té nebeské. Sám Bůh se proto nestydí nazývat se jejich Bohem, neboť jim připravil město.
17Vírou Abraham ve své zkoušce obětoval Izáka. Ten, který přijal zaslíbení, obětoval svého jediného syna, 18o němž bylo řečeno: „Tvé símě bude povoláno v Izákovi.“ 19Počítal totiž s tím, že Bůh je schopen i křísit z mrtvých; a odtud ho také (obrazně řečeno) přijal.
20Vírou Izák požehnal Jákobovi a Ezauovi ohledně budoucích věcí.
21Vírou umírající Jákob požehnal každému z Josefových synů a „poklonil se, opřen o svou hůl.“
22Vírou se Josef, předtím než skonal, zmínil o odchodu Izraelitů z Egypta a řekl jim, jak mají naložit s jeho kostmi.
23Vírou byl Mojžíš po narození tři měsíce ukrýván svými rodiči. Když viděli, jak je to dítě krásné, nenechali se zastrašit královým rozkazem.
24Vírou se Mojžíš, jakmile dospěl, zřekl postavení faraonova vnuka. 25Dal přednost útrapám Božího lidu před pomíjivým hříšným požitkem. 26Kristova potupa mu byla dražší než všechny egyptské poklady, neboť se díval až k odplatě. 27Vírou opustil Egypt a nedal se zastrašit královým hněvem. Vytrval, jako by viděl Neviditelného. 28Vírou slavil Hod beránka a skropení krví, takže se jich zhoubce prvorozených nedotkl.
29Vírou přešli Rudé moře jako po suché zemi; když se však o to pokusili Egypťané, zmizeli v hlubině.
30Vírou padly zdi Jericha, když je obcházeli sedm dní.
31Vírou nevěstka Rachab pokojně přijala špehy, a tak nezahynula s neposlušnými.
32Mám pokračovat ještě dál? Není dost času, abych vyprávěl o Gedeonovi, Barákovi, Samsonovi, Jiftachovi, Davidovi, Samuelovi a prorocích. 33Ti skrze víru dobývali království, konali spravedlnost, docházeli zaslíbení, zavírali tlamy lvům, 34přemáhali žár ohně, unikali ostří meče, bývali posilněni v slabosti, stávali se silnými v boji a obraceli na útěk vojska cizinců. 35Ženám se jejich mrtví vraceli vzkříšení.
Jiní šli na mučidla, když odmítli propuštění, aby dosáhli něčeho lepšího – vzkříšení. 36Další zakoušeli výsměch a bičování a také okovy a vězení. 37Bývali kamenováni, řezáni pilou, zabíjeni mečem, chodili v ovčích a kozlích kůžích – strádající, pronásledovaní a trpící. 38Svět jich nebyl hoden. Bloudili po pustinách a horách, po jeskyních a zemských roklinách.
39Ti všichni díky víře došli u Boha uznání. Přesto však nedosáhli zaslíbení, 40neboť Bůh zamýšlel něco lepšího pro nás – proto neměli dojít k cíli bez nás.

12

Boží výchova

1Když jsme tedy obklopeni takovým zástupem svědků, odhoďme i my každou přítěž i hřích, který nás tak snadno svazuje, a vytrvale pokračujme v běhu, ležícím před námi. 2Nespouštějme oči z Ježíše, původce a završitele naší víry, který pro radost, ležící před ním, nedbal na hanbu, podstoupil kříž a usedl po pravici Božího trůnu. 3Uvědomte si, jaké nepřátelství hříšníků vůči sobě vydržel, abyste neochabli a neklesali na duchu.
4Ještě jste se v souboji s hříchem nevzepřeli až do krve. 5Copak jste zapomněli na povzbuzení, kterým vás oslovuje jako své syny?
„Hospodinovo poučení, synu, neodmítej,
když tě napravuje, nezoufej.
6Vždyť koho miluje Hospodin, toho vychovává
a trestá každého, koho přijímá za syna.“

7Když podstupujete zkoušky, je to pro vaši výchovu; Bůh se k vám chová jako k vlastním dětem. Je snad dítě, které otec netrestá? 8Výchovou procházejí všichni; bez ní byste tedy nebyli jeho děti, leda nevlastní. 9Když jsme si vážili svých tělesných rodičů, kteří nás vychovávali, neměli bychom se tím spíše poddat Otci duchů a získat život? 10Oni nás vychovávali krátce a podle svého uvážení, on ale pro náš vlastní prospěch, abychom došli podílu na jeho svatosti. 11Výchova se v dané chvíli nikdy nezdá příjemná, ale krušná, později však těm, kdo jí prošli, přináší ovoce spravedlnosti a pokoje.
12Proto „dodejte síly ochabujícím rukám i podlomeným kolenům“ 13a „zaveďte své kroky na přímé cesty,“ aby to, co kulhá, zcela neochrnulo, ale raději bylo uzdraveno.

Neotřesitelné království

14Usilujte o pokoj se všemi lidmi a o svatost, bez níž nikdo neuvidí Pána. 15Dávejte pozor, aby se někdo nepřipravil o Boží milost a aby se nerozbujel nějaký kořen hořkosti, který by nakazil a poškodil mnohé. 16Ať se z nikoho nestane nevěrník nebo bezbožník jako Ezau, který prodal své prvorozenství za jediný pokrm. 17Víte přece, že když potom chtěl zdědit požehnání, byl odmítnut (ačkoli se jej s pláčem dožadoval), neboť nenašel příležitost k pokání.
18Nepřistoupili jste přece k hmatatelné hoře, k hořícímu ohni, k mračnu, temnotě a vichřici, 19k troubení polnice a k hlasu znějícímu tak, že když jej slyšeli, prosili, aby k nim už nemluvil. 20(Nemohli totiž snést to, co se jim přikazovalo: „Kdyby se i jen zvíře dotklo té hory, bude ukamenováno.“ 21Byla to tak hrozná podívaná, že Mojžíš řekl: „Až se třesu hrůzou.“)
22Přistoupili jste ale k hoře Sion a k městu živého Boha – nebeskému Jeruzalému, k nespočetnému zástupu andělů, 23k slavnostnímu shromáždění, k církvi prvorozených, kteří jsou zapsáni v nebesích, k Bohu, soudci všech, k duchům spravedlivých, kteří došli cíle; 24k prostředníku nové smlouvy Ježíši a ke skropení krví, která mluví lépe než Ábelova.
25Hleďte, abyste neodmítli Toho, který k vám mluví. Jestliže neunikli ti, kteří odmítli toho, kdo na zemi vydával Boží pokyny, čím spíše neunikneme my, odvracíme-li se od Toho, který je z nebe. 26Jeho hlas tehdy otřásal zemí, nyní však slibuje: „Ještě jednou otřesu nejenom zemí, ale i nebem.“ 27A to, že řekl „ještě jednou…,“ ukazuje na odstranění všeho, co je otřesitelné (to jest udělané), aby tak zůstalo to, co je neotřesitelné.
28My však přijímáme království, jež je neotřesitelné, a proto buďme vděční a služme Bohu tak, jak se mu líbí, s úctou a posvátnou bázní. 29Vždyť náš Bůh je stravující oheň.

13

Žijte v lásce

1Bratrská láska ať zůstává. 2Nezapomínejte na pohostinnost – díky ní někteří nevědomky hostili anděly! 3Pamatujte na vězně, jako byste byli ve vězení s nimi; pamatujte na trpící jako ti, kdo sami také mohou cítit bolest.
4Manželství ať si všichni váží a manželské lože ať je bez poskvrny, vždyť smilníky a cizoložníky čeká Boží soud. 5Veďte nezištný život a buďte spokojeni s tím, co máte. Vždyť on řekl:
„Nikdy tě neopustím
a nikdy nenechám,“

6takže můžeme vyznat s důvěrou:
„Hospodin je můj zastánce, nebudu se bát.
Co by mi mohl člověk udělat?“

7Pamatujte na své vůdce, kteří vám předložili Boží slovo; všímejte si výsledku jejich života a berte si příklad z jejich víry. 8Ježíš Kristus je tentýž včera, dnes i na věky.
9Nenechte se unášet všelijakým podivným učením. Je lepší posilovat své srdce milostí než pokrmy, které svým stoupencům nijak nepomohly. 10Máme oltář, z něhož nemají právo jíst ti, kdo slouží stánku. 11Těla zvířat, jejichž krev přináší velekněz do nejsvětější svatyně jako oběť za hřích, bývají pálena venku za stany. 12Proto také Ježíš trpěl venku za branou, aby posvětil lid svou vlastní krví. 13Vyjděme tedy k němu ven za stany a nesme jeho potupu, 14neboť zde nemáme trvalé město, ale toužíme po tom budoucím. 15Skrze něj neustále přinášejme Bohu oběť chvály, totiž ovoce rtů, vyznávajících jeho jméno. 16Nezapomínejte ovšem na dobročinnost a štědrost, neboť takové oběti jsou Bohu příjemné.
17Poslouchejte ty, kteří vás vedou, a buďte poddajní; bdí totiž nad vašimi životy jako ti, kdo budou muset složit účty. Ať to mohou dělat s radostí, a ne s naříkáním – to by vám přece nebylo prospěšné.

Bůh pokoje

18Modlete se za nás. Jsme si jistí, že máme čisté svědomí, neboť se za všech okolností snažíme jednat správně. 19Velice vás tedy prosím o modlitby, abych se k vám mohl co nejdříve vrátit.
20Bůh pokoje, který pro krev věčné smlouvy vzkřísil z mrtvých našeho Pána Ježíše, toho velikého Pastýře ovcí, 21kéž vás opatří vším dobrým, abyste konali jeho vůli, a působí v nás, co je v jeho očích příjemné, skrze Ježíše Krista, jemuž buď sláva na věky věků. Amen.
22Prosím vás, bratři, přijměte toto slovo povzbuzení; vždyť jsem vám napsal jen krátce. 23Vězte, že náš bratr Timoteus už je propuštěn. Přijde-li brzy, navštívím vás s ním.
24Pozdravte všechny, kteří vás vedou, i všechny svaté. Pozdravují vás bratři z Itálie.
25Milost s vámi všemi.