Jonáš 1 Pryč od Hospodina 1 Jonáš, syn Amitajův, dostal slovo od Hospodina: 2 "Vstaň a jdi do Ninive, toho velikého města, a kaž mu, neboť jejich špatnost vystoupila přede mne." 3 Jonáš ale vstal a dal se na útěk za moře, pryč od Hospodina. Sestoupil do Jafy, kde našel loď plující do Taršiše. Zaplatil a vstoupil na palubu, aby se s nimi plavil za moře, pryč od Hospodina. 4 Hospodin však na moře seslal veliký vítr, a na moři se strhla tak veliká bouře, až hrozilo, že loď ztroskotá. 5 Námořníci strachy volali každý ke svému bohu a vyhazovali náklad z lodi do moře, aby jí odlehčili. Jonáš zatím sestoupil do podpalubí, kde si lehl a tvrdě usnul. 6 Když ho tam našel kapitán, obořil se na něj: "Co? Ty tu spíš?! Vstaň a volej ke svému bohu! Třeba si nás všimne a nezahyneme." 7 Lodníci se zatím domluvili: "Pojďme losovat, ať zjistíme, kvůli komu na nás přišlo to neštěstí." Losovali tedy a los padl na Jonáše. 8 Začali ho tedy vyslýchat: "Teď nám pověz, proč na nás přišlo to neštěstí! Co jsi zač? Odkud cestuješ? Z jaké jsi země? Z jakého národa?" 9 "Jsem Hebrej," odpověděl jim, "a uctívám Hospodina, Boha nebes, který stvořil moře i pevninu." 10 Těch mužů se zmocnila veliká bázeň a říkali mu: "Cos to provedl?" (Prozradil jim totiž, že utíká pryč od Hospodina.) 11 Bouře na moři zuřila stále víc, a tak se ho ptali: "Co s tebou máme udělat, aby se moře utišilo?" 12 "Hoďte mě do moře," odpověděl jim, "tím ho utišíte. Vím, že vás ta veliká bouře přepadla kvůli mně." 13 Lodníci se raději pokoušeli veslovat zpátky k pevnině, ale bylo to marné. Moře totiž bouřilo stále silněji. 14 Nakonec tedy volali k Hospodinu: "Prosím, Hospodine, ať nezahyneme kvůli smrti toho muže. Netrestej nás za prolití nevinné krve! Vždyť ty sám, Hospodine, konáš svou vůli." 15 Pak Jonáše hodili do moře a moře přestalo zuřit. 16 Mužů se zmocnila veliká bázeň před Hospodinem. Obětovali pak Hospodinu a zavázali se mu sliby. 2 V břiše ryby 1 Hospodin však zařídil, aby Jonáše spolkla jedna veliká ryba, a Jonáš v jejím břiše strávil tři dny a tři noci. 2 V břiše té ryby se Jonáš modlil k Hospodinu, svému Bohu, 3 těmito slovy: "Volal jsem ve své úzkosti k Hospodinu, ať mi odpoví. Křičel jsem z útrob záhrobí, abys vyslyšel mé volání. 4 Uvrhl jsi mě do hlubin, doprostřed moře mě strhl vír. Pohřben jsem tvými příboji, zavalen tvými vlnami. 5 Myslel jsem, že jsem odehnán, že na mě nespočineš očima. Jak bych se ještě mohl podívat na tvůj svatý chrám? 6 Voda mě obklopila ze všech stran, kolem dokola je hlubina, má hlava tone v chaluhách. 7 Ke kořenům hor se propadám, závora země za mnou navždy zapadla. Tys mě však z propasti vyzvedl, Hospodine, Bože můj! 8 Když už mě život opouštěl, na Hospodina jsem se rozpomněl. Má modlitba k tobě dolehla, našla tvůj svatý chrám. 9 Ti, kdo ctí marné nicotnosti, sami se věrnosti zbavují. 10 Já ti však s vděčným voláním přinášet budu oběti. Co slíbil jsem, to vyplním. U Hospodina je spasení!" 11 Hospodin pak té rybě přikázal, ať Jonáše vyvrhne na pevninu. 3 Třeba se rozmyslí 1 A Jonáš podruhé dostal slovo od Hospodina: 2 "Vstaň a jdi do Ninive, toho velikého města, a kaž mu, co ti sám řeknu." 3 Jonáš tedy vstal a šel do Ninive, jak mu Hospodin řekl. Ninive bylo nesmírně veliké město; projít jej trvalo tři dny. 4 Jonáš vešel do města a už prvního dne, kdy jím začal procházet a volat: "Ninive bude za čtyřicet dnů zničeno," 5 obyvatelé Ninive uvěřili Bohu. Vyhlásili půst a všichni od nejmenších až po největší oblékli pytlovinu. 6 Když se ta zpráva donesla ninivskému králi, vstal ze svého trůnu, svlékl si plášť, zahalil se pytlovinou, usedl v popelu 7 a nechal v Ninive vyhlásit toto: Výnosem krále a jeho velmožů se nařizuje: Lidé ani zvířata, skot ani brav ať neokusí žádnou potravu; ať nejedí ani nepijí. 8 Lidé i zvířata ať se zahalí pytlovinou a volají ze vší síly k Bohu. Každý ať se odvrátí od svých zlých cest a od násilí, které mu lpí na rukou. 9 Kdo ví? Třeba se Bůh rozmyslí, slituje se a upustí od svého planoucího hněvu, takže nezahyneme. 10 A když Bůh uviděl, jak se zachovali a jak se odvrátili od svých zlých cest, slitoval se a přestože řekl, že s nimi naloží zle, upustil od toho a neprovedl to. 4 Zlobíš se právem? 1 Jonáše ale popadla veliká zlost. Rozzlobilo ho to tak, 2 že se k Hospodinu modlil: "No prosím, Hospodine, neříkal jsem to ještě doma? Právě proto jsem předtím utíkal za moře: Věděl jsem, že jsi Bůh milostivý a soucitný, shovívavý, nesmírně trpělivý, velmi laskavý a který upouští od neštěstí. 3 Radši mě teď, Hospodine, rovnou zabij! To radši zemřu, než abych žil!" 4 Hospodin mu odpověděl: "Myslíš, že se zlobíš právem?" 5 Jonáš pak odešel z města a usadil se na východ od něj. Postavil si tam budku a sedl si do jejího stínu, aby vyhlížel, co se s tím městem stane. 6 Hospodin Bůh zařídil, aby vzešla jedna popínavá rostlina a rozprostřela se Jonášovi nad hlavou. Dávala mu stín, aby se mu ulevilo a nebylo mu zle. Jonáš měl z té rostliny opravdu velikou radost. 7 Druhého dne za svítání ale Hospodin zařídil, aby tu rostlinu napadl červ, takže uschla. 8 Když pak vyšlo slunce, Bůh zařídil, aby od východu přivanul horký vítr. Slunce pražilo Jonášovi na hlavu, až omdléval. Bylo mu na umření. Říkal: "Radši zemřu, než abych žil!" 9 Hospodin Jonášovi odpověděl: "Myslíš, že se zlobíš právem kvůli té rostlině?" "To bych řekl! Zlobím se k smrti!" 10 "Tobě je líto té rostliny?" řekl Hospodin. "Vždyť jsi ji neobdělával a nepěstoval. Přes noc vyrostla, přes noc zašla. 11 A mně nemá být líto Ninive, toho velikého města? Vždyť v něm žije více než 120 000 lidí, kteří ani nerozeznají svou pravici od levice - a k tomu tolik zvířat!"