„Ohromuje mě, jak široká je Boží náruč“

Marka Míková vystudovala
loutkářskou fakultu DAMU, obor režie a dramaturgie. Pracuje jako
režisérka dabingu, režírovala také řadu divadelních představení pro
děti i dospělé – např.: „Autobus“ (podle románu C. S. Lewise) nebo
„Poutníkova cesta“ (podle knihy Johna Bunyana). Mimo jiné ji možná
znáte z role princezny ve filmu „Jak se budí princezny“ Václava
Vorlíčka. Celý náš tým NBK se shodl na tom, že právě Marce bychom měli
svěřit režijní vedení celého projektu ANZ. Marka pro vás odpověděla na
několik otázek:

Co pro tebe osobně znamená Bible?

Bible
je pro mě spojení s mým Bohem. Místo, kde hledám Jeho odpovědi. Je pro
mě způsob hledání Boha. Mapa, ve které se někdy nevyznám, ale někdy
zase cestu poznávám a jen si ji potvrzuji. Někdy výtka, kterou těžko
snáším, někdy útěcha a lék, který nikde jinde nenajdu, ujištění, že Bůh
to má pod kontrolou. Bible jsou pro mě v čase se zjevující slova, tatáž
slova, která nabývají nových významů – věčná slova, která proměňují můj
život.

Co
ti proběhlo hlavou, když ti byla nabídnuta spolupráce na vytvoření ANZ?
Jak se tvé původní představy mění v průběhu samotného nahrávání?

Co
mi proběhlo hlavou? – DÍKY, BOŽE. A pak jsem mu to předala – takže on
je režisérem celé téhle věci. A průběh samotného nahrávání je pro mě
obrovským darem a zážitkem. Boží slovo je opravdu jako meč. Dotýká se
člověka a já jen žasnu, kolik míst z Bible jsem elegantně vytlačila ze
své hlavy, protože byla pro mě příliš tvrdá. Zároveň mě ohromuje ta
milost a milosrdenství, které mluví z každého řádku. A pak – znovu se
potvrzuje ta úžasná pravda, že víra je ze slyšení. Při tak intenzivní
práci se člověku vracejí úryvky během dne na mysl. Tak slovo prostupuje
život a roste víra. Kéž bychom v této uspěchané době

nepromarnili čas právě na toto setkání s Ním.

Jak tvá práce na ANZ vypadá? Jak se připravuješ? Jak se ti pracuje s herci ve studiu?

Začnu
tím, co je nejtěžší: nejtěžší je dovolat se hercům a domluvit s nimi
termíny, nejtěžší je zůstat v klidu, když se termíny jejich nabitého
diáře nějak posunou a je potřeba všechno změnit. Jakmile jsme ve
studiu, už je to skvělé. Musím říct, že je to báječné, že jsme každý
tak jiný a přesto věříme v jednoho Boha. Text Bible v ústech tak
rozdílných herců promlouvá pokaždé trochu jiným způsobem. Představuju
si, a ohromuje mě, jak široká je Boží náruč. Někdy své představy
opouštím – vzájemně se inspirujeme (aspoň doufám). Musím se usmívat a
nevěřícně kroutit hlavou, když si uvědomím, že moje práce teď je, číst
Bibli. Čtu, hledám vhodné hudební předěly, místa, kde by měly vstoupit
jiné hlasy…

Na co kladeš při tvorbě ANZ největší důrazy?

Snažíme
se číst Bibli tak prostě – vždyť se to všechno stalo. Není potřeba mít
před tím textem nějakou posvátnou úctu, vše se odehrálo tady na zemi –
Ježíš měl hlad a apoštolové mu domlouvali: Měl by ses najíst! (taková
úplně normální starost). Jan Křtitel křtil tam, …kde bylo hodně vody.
(možná trochu legrační, zřejmě rád lidi pořádně namočil). Pavel ve
svých listech někde skoro křičí a jinde je mu do breku. Ježíš slepému
plivl na oči… (dost zvláštní způsob, jak někomu vrátit zrak…). Takže se
necháváme oslovit těmi docela prostými věcmi. Snažíme se být pozorní,
hledat i humor, hledat emoce…

Jak bys chtěla aby výsledná nahrávka oslovila posluchače?

Já
jen doufám, že to nějak přispěje, aby se člověk znovu zaposlouchal, aby
si Bibli mohl vzít do auta a pouštět si ji, když jede, aby ji mohl
poslouchat, když vaří polívku nebo uklízí, aby ji mohl mít na uších v
metru, aby ho to čtení, nějak probudilo – zarazilo, aby se díky tomu
čtení odhalilo nově Boží slovo, které je tady teď a pro tuto chvíli,
aby vstupovalo právě do tohoto uspěchaného a zmateného času, aby nás
oslovilo a narovnalo. Vždyť je v tom taková síla a svoboda…

Chtěla bys něco vzkázat čtenářům našeho zpravodaje?

Že bych si přála, aby se jim to líbilo.

Rozhovor připravil Jan Talafant